Retrospektiva Věry Chytilové na DocLisboa

17 října 2017

Český film (v zahraničí)

Retrospektiva Věry Chytilové na DocLisboa

Chytilová: zlobivé děvče i první dáma českého filmu

v

Před třemi lety zemřela jedna z nejznámějších postav české kinematografie – režisérka Věra Chytilová, po které stále zůstává v českém filmu velké prázdno. Tvorbu režisérky, proslavené za hranicemi zejména experimentální groteskou Sedmikrásky, připomene v říjnu rozsáhlá retrospektiva na portugalském festivalu DocLisboa (19. - 29. 10.), kde budou uvedeny téměř čtyři desítky jejích krátkých, dokumentárních i celovečerních filmů. 
Hedvika Petrželková
(publikováno v časopise Czech Film Fall 2017)

Po smrti Chytilové v roce 2014 se uskutečnilo několik jejích přehlídek ve světě, například londýnská retrospektiva nazvaná Defiance and Compassion (2015) , která uvedla 13 jejích filmů. Žádná z přehlídek však nebyla tak rozsáhlá, jako retrospektiva, kterou chystá festival DocLisboa. Půjde o vůbec největší zahraniční retrospektivou Věry Chytilové, kde budou mít diváci možnosti vidět prakticky celou různorodou tvorbu této svébytné autorky, od jejího prvního studentského filmu Kočičina (1960), až k poslednímu hranému celovečernímu filmu Hezké chvilky bez záruky (2006).

Přehlídka se koná za dramaturgické a finanční spolupráce Czech Film Center. Kompletní program retrospektivy viz: http://www.doclisboa.org/2017/en/seccoes/vera-chytilova-retrospective/

Chytilová, později přezdívaná „první dáma českého filmu“, byla v mnoha ohledech radikální filmařka. Jejím hlavním cílem bylo vždycky hledání pravdy, ve společenském i uměleckém smyslu, což nebylo v době vlády komunistů vůbec snadné. Vyžadovala, aby umění bylo autentické a snažilo se jít po podstatě věci, nikdy po povrchu, a taková byla i ona sama. Filmařka známá svou nekompromisností a tvrdohlavostí si mnoho věcí doslova vydupala. Za totality proslula divokými hádkami s dramaturgy a vedoucími studií socialistických filmových ateliérů, čímž se jí několikrát podařilo vyhádat si povolení tam, kde by to jiní nesvedli. Nebála se, protože to ani neuměla. „Když jsem měla za minulého režimu problémy v tvorbě, přesvědčovala jsem sama sebe, že budu říkat ,ano, ano‘, ale budu si myslet své. Ale když došlo na věc, stejně jsem se pohádala. Rebel ve mně nedovolil, abych přitakala tomu, s čím nesouhlasím,“ prohlásila před časem v rozhovoru.

Věra Chytilová byla nejen nekompromisní, ale také novátorská. Do českého filmu vnesla jak svou představu morálky a všech možných způsobů jejího selhávání, tak i výrazný rukopis, hledající nové cesty vyjadřování prostřednictvím filmového jazyka. Zpočátku vycházela ze stylu cinema verité, kterým byly ovlivněny její první krátké Strop a Pytel blech (uváděných pod společným názvem U stropu je pytel blech, 1962) a film O něčem jiném (1963), kombinující dokument s hraným filmem. Chytilová byla přirozenou součástí české Nové vlny, stála po boku Miloše Formana, Jiřího Menzela, Evalda Schorma a dalších. Každý z nich si přitom zachovával vlastní poetiku a styl.

Poté, co zaujala svými dokumentárními filmy, ukázala Chytilová v Sedmikráskách (1966) zcela jinou svou autorskou polohu. Toto podobenství o nihilismu a pokrytectví současné společnosti, maskované jako zábavná ztřeštěná groteska o dvou dívkách hrajících hru „vadí-nevadí“, vstoupilo do dějin evropské kinematografie. Na výrazné vizuální stránce filmu se podílel Chytilové tehdejší manžel kameraman Jaroslav Kučera a výtvarnice a scenáristka Ester Krumbachová. Tento tvůrčí tým se o tři roky později ponořil do ještě radikálnějšího experimentu, jehož výsledkem byl vysoce stylizovaný film Ovoce stromů rajských jíme (1969), alegorie o prvotním hříchu a o povaze dobra a zla, v něm hrála důležitou roli obrazová a barevná symbolika.

Po několikaleté odmlce se Věře Chytilové podařilo pokračovat v práci i v normalizačních 70. letech, kdy českou společnost ovládl tuhý socialismus. S experimenty typu Sedmikrásky byl konec, Chytilové se tedy uchýlila k satiře a méně radikálním podobenstvím, přesto ale z vysokých požadavků sama na sebe neslevila. Natočila komediálně laděné hrané filmy Hra o jablko (1976) a Panelstory aneb jak se rodí sídliště (1979), ve kterých se mimo jiné soustředila na zkoumání tragikomické podstaty lidského zrození. Následující Kalamita (1981) předznamenala začátek spolupráce se známým českým hercem a divadelníkem Bolkem Polívkou, která později pokračovala filmy Šašek a královna (1987) a Dědictví aneb Kurvahošigutentag (1992). S úspěchem se pustila se i do psychologické detektivky Vlčí bouda (1986), která dodnes oslovuje diváky.

Pro dílo Věry Chytilové je určující téma morálky, ať už jednotlivce nebo celé společnosti. Se zaujetím zkoumala motivy osobního selhání, zmarnění života nebo hazardování s ním, který se objevuje - vždy opět v komediálním hávu – ve filmech Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983) a Kopytem sem, kopytem tam (1988). S pozdějšími lety kladla Chytilová menší důraz na komediálnost, což se projevilo i menším diváckým ohlasem na filmy Pasti pasti pastičky (1998) a Hezké chvilky bez záruky (2006) a zejména Vyhnání z ráje (2001), které vyvolalo rozpačité přijetí u kritiků i diváků.

Dokumentární tvorba
Průběžně během celé své kariéry se Chytilová věnovala také dokumentární tvorbě. Po svých prvních filmech ve stylu cinema verité natočila řadu pozoruhodných dokumentů a televizních dokumentárních cyklů. V roce 1978 uvedla nostalgickou mediaci a stáří a smyslu života Čas je neúprosný, v roce 1984 zaujala expresivním, stylizovaným esejem Praha - neklidné srdce Evropy, kde se snažila postihnout genia loci tehdejší Prahy. S empatickým vhledem zachytila životní osudy tří významných českých českých fotografů – Václava Chocholy, Zdeňka Tmeje a svého někdejšího manžela Karla Ludwiga – v sérii Vzlety a pády (2000). Zabývala se také hodně postavením žen v české společnosti (seriály Potížistky, 2007) i konkrétními portréty žen, které jí byly blízké, např. snímek Pátrání po Ester, v němž se vydává po stopách své spolupracovnice - výtvarnice, scenáristky, režisérky a výrazné osobnosti české nové vlny Ester Krumbachové.

Boris Nelepo, kurátor lisabonské přehlídky, říká:
Raná, ,klasická‘ Chytilová, čerpá ze surrealismu, symbolismu a tradic alegorie. Od ní se dramaticky liší Chytilová sedmdesátých a osmdesátých let, která našla svůj nový styl ve virtuózních výřezcích z každodenního života, aniž by jakkoliv utrpěla její umělecká integrita. Její kroniky dodnes umožňují nahlédnout do tehdejší československé společnosti. Její vrcholný počin tohoto období, Panelstory aneb Jak se rodí sídliště, zůstává dodnes sžíravým, tragickým a dokonale provedeným pomníkem komunismu (zde se kupodivu střetla s Kirou Muratovou, jejíž pozdní motivy Chytilová ve značné míře předjímá). A dál je její dílo ještě zajímavější: po horroru Vlčí bouda následuje jeden z první filmů o AIDS na světě (Kopytem sem, kopytem tam), pak přichází podvratná lidová komedie Dědictví aneb Kurvahošigutntag, jenž vystihuje tuzemský přechod ke kapitalismu s naprostou přesností, a nakonec je tu radikálně feministická perspektiva filmu Pasti, pasti, pastičky následovaná laskavou poctou blízké přítelkyni a spoluautorce v portrétu Pátrání po Ester.

Proto je pro nás nesmírně důležité prezentovat co možná nejobsáhlejší retrospektivu, včetně Chytilové dokumentů, krátkých děl a filmů pro televizi. Pochopení tak dlouholeté a komplexní kariéry není práce pro archiváře. Naopak, Chytilové výrazná filmová řeč, její myšlenky a formální prostředky natolik předvídají budoucnost, že nám pomáhají pochopit dnešní svět filmu. 

Czech Film Center

Národní 28, 110 00 Praha 1
Česká republika

Email: info@filmcenter.cz

Kontaktujte nás