Vždy osobní a originální Daria

07 února 2020

Představujeme

Vždy osobní a originální Daria

Kaščejeva je velký talent české i evropské animace

Představujeme

Vždy osobní a originální Daria

Kaščejeva je velký talent české i evropské animace

m

Rok 2019 byl pro český animovaný film mimořádně dobrý. A to do nemalé míry díky novátorskému a emocionálně intenzivnímu filmu Dcera. Snímek o vztahu rodiče a dítěte na FAMU natočila Daria Kashcheeva a získala za něj i nominace na Oscara.

Pavel Sladký pro magazín Czech Film / Spring 2020

Daria Kaščejeva se narodila v Tádžikistána, poté se přestěhovala do Ruska a dnes je studentkou animace žijící dlouhodobě v Praze. Za svůj kraťas Dcera získala cenu pro nejlepší studentský film na festivalu v Annecy, kde měl snímek světovou premiéru. Později vyhrála studentského Oscara a v lednu se dočkala i nominace na klasického Oscara pro nejlepší krátký animovaný film. Zdárně navíc zakončila letošní ročník amerického festivalu Sundance, kde ovládla kategorii pro krátké animované filmy a ocenění získala s Dcerou i na dalších festivalech po celém světě.

Dcera se od loňského podzimu objevuje i v české distribuci. Je jedním ze tří filmů koprodukčního projektu Trojhlas, který je výsledkem spojení tří zajímavých studentských filmů, které vznikaly souběžně na třech českých uměleckých školách – na FAMU, UMPRUM a Západočeské univerzitě v Plzni.

Každý jsme přece zažili nějaké nepochopení nebo křivdu

Tento působivý, velice osobní a formálně originální film vypráví beze slov o vztahu a možnostech porozumění otce a dcery a obecněji o lidské (ne)schopnosti si navzájem plně porozumět.

„Hodně mě zajímá psychologie. Každý člověk zažil nějaké nepochopení s rodiči, nebo i křivdu. I když to nějak výrazně nevnímáme, nebo si na to dokonce ani nevzpomínáme, mohlo to ovlivnit i naše chování v dospělosti,“ říká ke svému dílu režisérka Daria Kaščejeva v rozhovoru pro Český rozhlas Vltava.

„Rozhodla jsem se, že scénář bude osobní a pátrala jsem ve své vlastní minulosti. Když pak základní námět na film vznikl rychle, brala jsem to jako dobré znamení,“ dodává. Téma jejího filmu je skutečně univerzální, obecně sdělné.

Navzdory tomu že jde o její první loutkový film, je forma, kterou ho Kaščejeva stvořila, ambiciózní a objevná. S animovaným filmem tu totiž nakládá částečně jako s hraným snímkem. Snímáním připomíná Dcera hraný film, pohyb obrazu simuluje ruční kameru, obsahuje jump cut střihy a disponuje množstvím detailů na tváře loutek s proměnlivými (přemalovávanými) výrazy. 

Největší loutka měla i kvůli této stylizaci a možnosti snímání v detailu 40 centimetrů. „Všechno dělám ručně a o všem musím přemýšlet, vytváříme totiž pro film celý nový svět. A proto má animovaná podoba Dcery navzdory hrané stylizaci svoje opodstatnění. Animace mi navíc umožňuje jiné ztvárnění snů a různé přechody mezi situacemi. A atmosféra je jiná.“ Komentuje novátorsky použitý vztah mezi hraným a animovaným filmem Daria Kaščejeva.

Vtáhnout diváka do děje obrazem

Režisérka přiznává, že obdivuje paradokumentární filmové postupy například Larse von Triera nebo sociální realismus bratrů Jeana-Pierra a Luca Dardennových. „U jejich filmů cítím, že mě to vtahuje do děje, a toho jsem chtěla také dosáhnout. Dokonce jsem okénko po okénku sledovala filmy Syn bratří Dardennových a Prolomit vlny od von Triera. Kameramani a další tvůrci totiž v hraném filmu dělají spoustu věcí intuitivně, hodně pohybů herců nebo kamery přirozeně vyplývá ze situace při natáčení. Ale v animaci je každý pohyb předem plánovaný a vytvářený, a tak jsem své vzory studovala a analyzovala.“  

V dalším, plánovaném filmu ale prý žádná ruční kamera nebude, aby se autorka necítila, že upadá do nějakého stereotypu. „Chci například pracovat víc s živým hercem,“ dává Kaščejeva nahlédnout pod pokličku připravovaného projektu.

Vtáhnout diváka do děje zvukem

Dcera má také intenzivní zvukovou stopu. Kashcheeva to potvrzuje: „Mám vystudovanou hudební režii, pracovala jsem v Moskvě jako zvukařka v divadle a hudbě jsem se věnovala, a tak si dávám na zvukové stránce záležet.“

Většinu zvukařské práce na filmu dělala režisérka sama. „Šlo mi o to, aby zvuk byl co nejvíce atmosférický a zvuková stopa vtahovala diváka do příběhu. O zvuku přemýšlím už při psaní scénáře.“

Dcera sdílí některé motivy i základní naladění se starším, černobílým komorním počinem Darii Kaščejevy Before The Wind (2016). Také v něm sledujeme symbolickou proměnu člověka v ptáče, které můžeme v rámci zvolené poetiky považovat za symbol ztráty a nedostupnosti, ale také za symbol volnosti. Stejně tak se lze samozřejmě přimknout k interpretaci proměny člověka ve zvířecí bytost jako k transformaci ve smyslu koloběhu života v buddhismu i jiných náboženstvích.

Tohle jsem já. Tohle je má láska

Mezinárodního uznání se režisérce dostalo už před Dcerou, a to s To Accept – vertikálním filmem ve formátu mobilních telefonů 9:16, který vyhrál soutěž Nespresso Talents 2017 v Cannes.

„Moji kariéru tahle výhra hodně ovlivnila, dostala jsem první impulz a víru v sebe sama, v to, že můžu něco dobrého vytvořit,“ citoval autorku časopis Cinepur.

Samotný snímek To Accept je s mírnou nadsázkou řečeno „vyznáním lásky pomocí pixilace“. Tříminutový film, vyprávěný hlasem režisérčina muže Alexandera Kaščejeva, kterého také vidíme v hlavní úloze, vypráví o nalezení sebe sama, smíření se sebou samotným a životní změně směrem k opravdovosti skrze nalezení toho pravého partnera.

Společný příchod Darii Kaščejevy a Alexandera Kaščejeva z Moskvy do Prahy a začátek studií na FAMU byl součástí velké životní změny, která slovy režisérky přinesla nejistotu i mnohé podněty a slibný nový začátek. To se ostatně promítlo do dalšího velmi osobního snímku.

Čtyřapůlminutovou Prahu očima cizinců (Prague. A Foreigners Perspective; 2017), můžeme řadit do žánru anidoku. Ploškovou animací film přibližuje zkušenosti několika cizinců, vesměs režisérčiných přátel, s životem v Praze. Od vyplněných rezidenčních formulářů a úvodního formálního představování se rychle posouvá směrem k žitým zkušenostem a nezastírá ani negativa.

„Přemýšlela jsem o tom, jak Češi přijímají Rusy. Z toho film vznikl,“ říká režisérka. „Není důležité, kde žijeme, ale co máme v sobě. Díky filmu Praha očima cizinců jsem se určitým způsobem uvolnila, naladila jsem se na město, ve kterém teď už 6 let žiju.“

Barevné ticho intimity

O hledání naděje na klid v ruchu civilizace a klokotající všednodennosti vypráví dvouminutový snímek Oáza (2017), kterému dominuje intenzivní zvuková složka a pestrá, tužkou vyvedená 2D animace. Žena procházející v městem se v něm ukryje do rajsky působící oázy klidu, která ale může být jen eskapistickou iluzí.

Také Oáza v něčem může připomenout hraný film, podobně jako Dcera, především „snímáním“ hektické reality a postav „vstupujících do záběru“. Podstatnější ale je, že zatímco ticho je ve filmu barevné, ruch ulice je vykreslený v konturách pouze černou tužkou, což nám autorku představuje jako introvertku a člověka s bohatým vnitřním světem.

Kaščejeva ostatně mluví o pečlivé, zdlouhavé a samostatné animátorské práci jako o práci snů a tím tuto domněnku potvrzuje. Portrét tvůrkyně pak dotváří snímek V popelnici (In a Dumpster 2017), volící v souladu s titulem neobvyklou perspektivu. V jediné hrané roli převážně ploškově animovaného a pábitelsky laděného filmu, který rozpohybovává drobný domovní odpad v temných útrobách popelnice, se opět objevil režisérčin manžel.

Všechny starší krátké filmy zmiňované v tomto textu můžete vidět na režisérčiném Vimeo.

Czech Film Center

Národní 28, 110 00 Praha 1
Česká republika

Email: info@filmcenter.cz

Kontaktujte nás