Nora Sopková: Baví mě být mezi rekvizitami a látkami

08 července 2020

Film Industry Představujeme

Nora Sopková: Baví mě být mezi rekvizitami a látkami

Film Industry Představujeme

Nora Sopková: Baví mě být mezi rekvizitami a látkami

m

Set dekoratérka Nora Sopková byla letos nominovaná na Oscara a BAFTA za svou práci na satiře Králíček Jojo, podílela se také na druhé řadě seriálu Carnival Row nebo na historických filmech jako Královská aféra či Marguerite. Nominace na prestižní ceny vnímá jako potvrzení, že její profese něco znamená, a jako povzbuzení pro další generaci set dekoratérů.

Vojtěch Rynda pro magazín CZECH FILM / Summer 2020

Co obnáší práce set dekoratérky?

Set dekoratér je pravá ruka filmového architekta. Připravuje podklady k vybavení dekorací a scén, interiérů i exteriérů. Pomáhá vytvářet svět pro příběh a dokresluje psychologii postav. Výtvarné řešení prostředí se týká věcí od koberců, závěsů nebo tapet až třeba po to, kde bude jaké množství knih. Zahrnuje to i výrobu nábytku a světel nebo úprav technického rázu: musím třeba s lidmi od stavby řešit, kde v kuchyni poteče voda.

S jakými dalšími profesemi musíte těsně spolupracovat?

Jsem v úzké spolupráci s kostyméry a rekvizitáři. Rekvizity, které ve filmu „hrají“, musejí sedět do světa, který set dekoratér vytvořil. Důležití jsou mimo jiné také osvětlovači, protože světlo poskytuje obrovské možnosti dekorace proměňovat.

Máte ambice postoupit na pozici filmového architekta?

Na několika jednodušších projektech jsem si ji už vyzkoušela. Ale u těch větších je práce architekta hodně zaměřená na technickou a stavební stránku věci, kdežto mě víc baví být mezi rekvizitami a látkami, vyrábět nábytek, vymýšlet si detaily, navrhovat třeba stínítka na lampy...

Jak funguje hierarchie na place? Máte v něčem právo veta?

Přistupujete k práci primárně s úsilím, aby věc dobře dopadla. Hlavou art departmentu je sice production designer nebo filmový architekt a nad ním stojí režisér, ale všichni dělají všechno pro to, aby film fungoval jako celek. Záleží na tom, jak jsou lidé vstřícní a jestli spolu vedou dialog. Zrovna s architektem Králíčka Jojo Ra Vincentem se komunikovalo živě a otevřeně. Skvělá byla i spolupráce s Taikou Waititim: málokterý režisér řeší, co má herečka na sobě, natož jakou barvu má tapeta. Ale Taika je mnohostranně talentovaný a výtvarně nadaný a i tohle ho velice zajímalo.

Jak jste vytvářela svět Králíčka Jojo, který se odehrává na německém maloměstě ke konci druhé světové války?

Jojo pro mě byl už asi čtvrtý válečný film. Tvůrci, kteří se věnují tomuhle období, se většinou pedantsky drží dostupných reálií, dogmaticky třeba dodržují barevnost interiérů nebo sílu patin. Waititi a Vincent ale od začátku usilovali o to, aby dekorace korespondovaly s fantazijní rovinou příběhu vyprávěného dětskýma očima, aby byly stylizovanější.

Velká část děje se odehrává v domě, kde má každá z hlavních postav svůj odlišně stylizovaný pokoj. Jak jste postavám „šila“ pokoje na míru?

Začínáte u půdorysu celého domu. S Vincentem jsme seskládali dohromady „moodboardy“ – koláže, které zachycují atmosféry pokojů. Ty se skládají dohromady jako mozaika. Třeba u obýváku jsem se odpíchla od dekoru od vídeňské firmy Backhausen, která vyrábí repliky dobových látek. Na tyrkysovém podkladě jsou stylizované artdecové zmrzliny, dlouho jsem ten vzor chtěla použít. Na to se nabalovaly šablony, závěsy, úžasný kulatý koberec, který jsem znala z Barrandova, jezdíte do antiků pro nábytek a to prostředí se postupně vyloupne.

Ve střední Evropě máme reálie 40. let pořád v povědomí třeba z domácností svých babiček. Pro tvůrce nebo diváky z Nového Zélandu, odkud Waititi s Vincentem pocházejí, ale musí jít o exotiku. Jak jste hledala rovnováhu mezi historickou věrohodností a stylizací a bránila se tomu, aby výsledek působil jako skanzen?

To bylo pro český tým z art departmentu velice zajímavé a zábavné. My to prostředí známe, mezi tím nábytkem jsme vyrostli a užité věci jsme jako děti mockrát drželi v ruce. Takže se stávalo, že jsme zahraniční tvůrce upozornili, že něco v interiérech – třeba určitá barevná kombinace – není úplně středoevropské. Inspirovali jsme se navzájem. Lidé od řemesel, kteří pracovali na stavbě Jojova domu, bývali překvapení, jak se povědomé věci používaly v nečekaných kombinacích. Například šablony na podlahy vznikaly podle historických předloh, ale různě jsme je zvětšovali, přebarvovali... Bylo občerstvující používat povědomé věci zase jiným způsobem.

Při své práci se pipláte s každým detailem. Co říkáte na to, že výsledný film lidé sledují třeba na mobilu nebo v letadle, kde si většiny drobností nevšimnou?

Tak to prostě je. Kdo chce, ten si všimne. Kdo nechce, tomu to uteče i na velkém plátně.

Jak hlídáte hranici, kde vaše práce přestává sloužit příběhu a začne příliš vynikat?

Nemělo by se stávat, že příběh pokulhává a výtvarno leze do popředí. Pokud není záměrem, aby v některé scéně obraz dominoval, měly by filmové složky jít ruku v ruce. Člověk musí ctít situaci a najít míru, aby nepřeválcoval něco jiného.

Jak jste se k profesi set dekoratérky dostala?

Odmalička jsem kombinovala tanec a výtvarno. Vystudovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu a HAMU a pak se věnovala hlavně divadlu. Ale generačně jsem držela pohromadě i s lidmi z FAMU a pomáhala jim při natáčení filmů nebo videoklipů. Pak mě kameraman Martin Štěpánek doporučil jako asistentku architektu Martinu Kurelovi a od té doby jsem se přeorientovala na film.

Ve vaší filmografii dominují retra a historické filmy – 3 sezóny v pekle, Wilsonov, Marguerite, Toman, Královská aféra... Vybíráte si takové projekty cíleně?

Částečně je to náhoda, ale také to, že produkce, které nás najímají, už vědí, kdo se v čem osvědčil. Takže já jsem asi prověřená jako „dobovka“.

Všímáte si u filmů chyb ve svém oboru?

Chyb ani ne, všímám si, co funguje. A o práci se mi často zdá. Zařizuju dekorace nebo se ve snu dostanu do dekorace někoho jiného a snažím se zapamatovat si, jak tam jsou třeba vyřešená světla. Což se mi děje i v bdělém stavu: všímám si v běžném prostředí praktických detailů, které mi můžou ulehčit práci a pomoct mi dělat ji líp.

Může vám nominace na Oscara přinést další pracovní příležitosti?

Nevím. Ale moc bych si přála, aby úspěch Králíčka Jojo do Čech přivedl podobné projekty a s nimi i další hezké pracovní příležitosti pro tuzemské filmové řemeslníky. Máme tu dlouhou tradici filmových řemesel a na Barrandově je v oborech jako jsou lidé od stavby, rekvizitáři, kostyméři či patinéři spousta šikovných lidí, kteří tu práci dělají skvěle a mají ji rádi. Mám za sebou řadu zahraničních projektů, jejichž tvůrci byli nadšení, co tu jsme schopni vyprodukovat. Doufám taky, že moje nominace pomůže etablovat tuhle profesi u nás pro lidi z mladší generace, kteří se ji učí třeba na DAMU. Konečně se i v Česku pojmenovává profese, která tu přitom má dlouhou tradici, například Karel Vaňásek má cenu Emmy za práci na filmu Hitler: Vzestup zla. Český filmový svět o oboru set dekoratér totiž zatím velké povědomí nemá.

Czech Film Center

oddělení Státního fondu kinematografie pro propagaci české kinematografie v zahraničí

Národní 28, 110 00 Praha 1
Česká republika

Email: info@filmcenter.cz

Kontaktujte nás