Katarína Štrbová Bieliková: Realita mě přitahuje víc než stylizace

02 května 2019

Film Industry

Katarína Štrbová Bieliková: Realita mě přitahuje víc než stylizace

Film Industry

Katarína Štrbová Bieliková: Realita mě přitahuje víc než stylizace

k

Kostýmní návrhářka Katarína Štrbová Bieliková (*1965), držitelka Českého lva a tří Slnek v sieti, v posledních letech pracovala na řadě oceňovaných filmů odehrávajících se na ploše 20. století: Skleněný pokoj, Hovory s TGM, Toman, Zahradnictví, Masaryk... Ráda by se v čase podívala ještě hlouběji, ale zároveň ji mrzí, že bývá mnohdy přehlížena méně nápadná kostýmní práce na filmech ze současnosti.

Vojtěch Rynda

Stává se vám, že vám u retrofilmů diváci vytýkají, že takhle tehdy lidé oblékaní nechodili?

Myslím, že lidé často podléhají klišé, že třeba za socialismu bylo všechno šedivé nebo že gotika byla celá temná. Jde o to, do jaké míry chcete jít cestou stylizace, nebo se snažit přiblížit pravdě. Ta ale bývá subjektivní: u vzdálenější historie už moc objektivních zdrojů nemáme. Třeba u filmu Křižáček jsem zaznamenala dva protichůdné tábory. Jedněm se velice líbil, zatímco jiní mu vytýkali přílišnou výtvarnou čistotu. Ale to je právě to klišé, že gotika byla špinavá. Čistota je v tomhle případě výrazový prostředek.

Co vás baví víc? Filmy, které jsou zakotvené v určité době a musejí ctít její reálie jako Občanský průkaz, nebo ty, kde dostane větší prostor stylizace jako právě v Křižáčkovi?

Jako výtvarnici by mě spíš měla bavit stylizace, ale víc mě přitahuje realita. Strašně mě bavilo udělat Hovory s TGM naprosto realisticky, do posledního detailu vzorku na svetru Karla Čapka. Chci spíš pochopit postavy než být nějak extrémně kreativní. V realitě se cítím bezpečněji, ve stylizaci se někdy bojím, abych odhadla mantinely, v nichž je dobré se udržet.

Pracovala jste na projektech jako Zahradnictví nebo Skleněný pokoj, které se odehrávají na ploše desítek let. To musí být pro kostýmní výtvarnici obzvlášť velká výzva.

Je to náročné. Zahradnictví jsou tři celovečeráky, odehrávající se v letech 1939 až 1959. V tomhle typu filmů musí člověk zohlednit dvě věci: mění se historická období včetně módy, ale i lidé, protože stárnou. Kolik toho přijímají z módy, která se kolem nich střídá? Myslím, že lidé si svůj způsob oblékání naformátují do třiceti, čtyřiceti a pak se toho drží.

Ve Skleněném pokoji vyprávíte příběh dvou žen od 30. do 60. let minulého století na pozadí vily Tugendhat. Co tam pro vás bylo hlavním zadáním?

Opět sledovat, jak plyne čas a jak postavy stárnou. Válka je rozdělí, jedna žije v Čechách a druhá v Americe a když se znovu setkají, jejich vizualita je pochopitelně jiná. Pro mě to byl výjimečný projekt v tom, že jsem měla možnost nechat 80 procent kostýmů ušít zgruntu. A fascinující byla i ta vila. Když jsme točili rok 1942 a stála před ní dobová auta s komparsem v historických kostýmech, napadlo mě, proč před tím současným barákem točíme dobovku?! Uvědomila jsem si, že kdybych v kostýmech byla historicky věrná, postavy by vedle té nadčasové architektury působily směšně archaicky. Musela jsem jít cestou větší stylizace.

Jak těžké je sehnat pro kostýmy v historických filmech autentické látky?

Čím dál těžší, zvlášť když u nás vlastně zanikl textilní průmysl. Někde se dají najít zbytky, ale to bývá spíš náhoda. Z méně vzdálených období jako jsou 60. až 80. léta se dají ještě sehnat věci, které mají lidé odložené ve skříni, ale u oblečení z války už je to výjimečné. Dnešní materiály jsou naprosto jiné: jinak zpracované, mají jinou váhu, takže se jinak chovají v pohybu...

Máte profesně „pokryté“ dekády od 30. let do současnosti. Je nějaká epocha, která vás baví víc než ostatní?

Moc ráda bych se podívala hlouběji – do doby před 1. světovou válkou nebo do 19. století.

Tam sice nehrozí, že by vám něco vytýkali pamětníci, ale zase je riziko, že lidé si dobu národního obrození nebo průmyslové revoluce idealizují a romantizují.

Tohle riziko platí i pro scenáristu a vůbec pro celý film. Ale tím spíš můžeme lidem udělat službu tím, že jim tu dobu ukážeme z jiného úhlu a její „zbožštělé“ postavy předvedeme jako skutečnější lidské charaktery. Když byla Božena Němcová opravdu chudá, nejspíš se to projevilo i na tom, jak se oblékala.

Doma máte jednoho Českého lva, tři Slnka v sieti a další ocenění. Jak se vlastně hodnotí kvalita filmového kostýmu? Za dobovou věrohodnost? Za kreativitu? Vystihnutí postavy?

Všech cen si velice vážím, ale neřekla bych, že je vždy dostanu za to, čeho si na své práci sama vážím. Důkazem je, že se oceňují spíš kostýmy v historických filmech nebo pohádkách než ve filmech ze současnosti. To svědčí o dost schematickém myšlení. Zůstane nepovšimnutý film ze současnosti, kde oblečení skvěle vystihuje postavy nebo barevností vyjadřuje emocionalitu: to mnohdy nevnímají ani diváci, ani odborníci. Současný kostým je velmi podceňovaný. Léta letoucí jsem dělala na filmech ze současnosti, ale ceny jsem začala víc dostávat až teď za dobovky.

Považujete svou profesi za nedoceňovanou?

Nejenom bežní diváci, ale často ani samotní filmaři jí neumí docenit. Je to z neznalosti. Mnohokrát ani někteří režiséři nevědí, co všechno jim kostým může nabídnout a jak může napomoci vyprávění. Snažím se dělat osvětu kde můžu, vysvětluji tyhle možnosti hlavně mladým tvůrcům.

Co tedy můžete vložit do zdánlivě obyčejného úkolu obléknout film ze současnosti?

V první řadě charakterizujete postavy, vytváříte vnější obraz jejich vnitřního stavu, určujete jejich sociální začlenění. Vizuálně řeknete, co je ten člověk zač, nebo ohledně něj v divákovi vytvoříte emoci. Můžete s architektem, maskami a dalšími složkami vytvářet barevnou náladu. Ilustrovat dějovou linii, kdy postava sociálně stoupá nebo klesá, má lepší nebo horší postavení... A současně vytváříte i určitý časoprostor. S režisérkou Agnieszkou Holland pracujeme na filmu Šarlatán, který začíná během první světové války a končí v roce 1958. Shodly jsme se na tom, že doba spočívá v kostýmech: domy stojí třeba sto let, takže exteriéry se nemění zdaleka tolik jako to, jak vypadají lidé.

V poslední době jste pracovala na mnoha příbězích z minulosti, vedle zmíněných třeba na Tomanovi, Masarykovi, Wilsonovu nebo seriálu Rédl. Historických filmů se v česko-slovenském prostoru natáčí nebývalé množství. Proč myslíte, že jich vzniká tolik?

Myslím, že za tím stojí potřeba vyrovnat se s minulostí. Opět se začínáme bát o demokracii, i když jsme si mysleli, že ji máme už napořád. A ve filmech jako Toman nebo Rédl jsou jasné paralely k tomu, co se u nás děje teď. Vnímám ve společnosti pocit ohrožení. Proto jsem taky přijala nelehký úkol, film Petera Bebjaka Zpráva, který se týká svědectví, jež o vyhlazovacím táboru v Osvětimi podali Rudolf Vrba a Alfred Wetzler. Je to pro mě psychicky velmi náročné zabývat se holokaustem, ale tento film je velice důležitý v době, kdy je na Slovensku v parlamentu otevřeně fašistická strana.

Jak velký je váš základní tým?

Ten nejzákladnější má dva až tři lidi a pak se to rozrůstá podle počtu postav, které oblékáme. Teď v tom lágru to bude nějakých čtyři sta lidí, tak budeme mít asi třicet kostymérů.

Říká se že čeští a slovenští filmoví řemeslníci mají špičkovou úroveň. Platí to i o šičkách, krejčích, patinérech?

Je tu pár velmi šikovných lidí, ale bohužel tohle řemeslo má málo pokračovatelů. Historickým kostýmům se na vysoké úrovni věnuje čím dál méně lidí, protože stárnou a odcházejí a není tu systematická výuka jako kdysi, kdy si divadelní dílny vychovávaly svoje lidi. Ale potkala jsem i pár vzácných mladých lidí, kteří se tomu s nadšením věnují. Tak snad krejčovské řemeslo nevymře.

Lidé

Katarína Štrbová Bieliková

Producent, Kostýmy, Animace

Czech Film Center

Národní 28, 110 00 Praha 1
Česká republika

Email: info@filmcenter.cz

Kontaktujte nás