Rozčarované generace na loupežné výpravě

Po filmu After Party, jenž měl premiéru v Benátkách, a druhém celovečerním filmu Na druhé straně léta, který byl letos v létě uveden na karlovarském festivalu, pracuje režisér Vojtěch Strakatý na svém třetím celovečerním filmu s názvem Ze dna – sociálně laděném dramatu o ekonomické beznaději a nejasných morálních hranicích snahy o přežití. Projekt, který produkují Ondřej Lukeš a Jan Čadek z Beginner’s Mind, spojuje generační kritiku s žánrovými prvky heist filmu.

Film Ze dna se odehrává v nejisté současnosti, kdy ani více zaměstnání nezaručuje, že člověk bude schopen zaplatit nájem. V centru příběhu je skupina pracovně nevytížených mileniálů a příslušníků generace Z, sestávající z univerzitního asistenta, tanečnice, která bydlí ve svém autě, právního asistenta na částečný úvazek a studenta přespávajícího na letišti, kteří se shodli, že legální cestou nedokážou překlenout propast mezi svou kvalifikací a dluhy. Rozhodnou se proto vykrást luxusní vilu, kterou jeden z nich uklízí, aby si přivydělal. Režisérův debut After Party se zabýval následky bezohledného zacházení otce s rodinnými financemi, Ze dna je heist film zakotvený v každodenním boji a generační deziluzi. Strakatého postavy nejsou profesionálové ani bezhlaví dobrodruzi; jsou vyčerpaní, na mizině a dochází jim čas. Ve filmu Ze dna Strakatý pokračuje ve zkoumání postav na okraji společnosti, které svou vypočítavou lehkovážností nabourávají společenská očekávání. Loupež možná není dokonalým řešením, ale je to jejich jediná možnost.

Film Ze dna, který podpořil Státní fond audiovize, je v této chvíli ve vývoji. Producenti hledají mezinárodní partnery a koproducenty, zejména v západní Evropě. Vývoj by měl trvat do podzimu 2026, hlavní natáčení je naplánováno na jaro 2027 a postprodukce potrvá do konce roku 2027. Premiéra se předběžně očekává v roce 2028. 

Matky, dcery a tajemství

Český scenárista a režisér Ondřej Erban, jehož krátký film Sto dvacet osm tisíc (2018) byl vybrán do sekce Cinéfondation festivalu v Cannes a nominován na cenu BAFTA, pracuje na svém celovečerním debutu Happy End, který napsal společně s Barborou Námerovou (Špína, Světlonoc).

V Happy Endu těžce pracující svobodná matka Ivana tajně vstupuje do světa erotických masáží a stává se svůdnou Vivien. Tohle zpočátku čistě finanční rozhodnutí, které má pomoci splnit sen její dcery Martiny získat sportovní stipendium v USA, začne Ivaně přinášet nečekané potěšení, smyslové osvobození a nový pocit kontroly nad svým životem. Díky Vivien proměňuje nutnost ve vzrušující rituál tajemství, potěšení a osobní moci. Když však Martina, jejíž sportovní ambice zcela závisí na skrytých obětích její matky, odhalí Ivanin dvojí život, dostane se jejich vztah do krize. Hranice se stírají, na světlo vystupují nevyřčené touhy a hluboká zranitelnost a obě ženy jsou nuceny čelit nečekaným a nebezpečným aspektům jejich společné existence.

Film Happy End, vyprávěný z pohledu Ivany i Martiny, srší tělesností – snoubí Martininu disciplinovanou fyzickou zdatnost s Ivaniným erotickým probuzením. Inspirován syrovou smyslností filmů Jak mít sex, mladistvou bezstarostností Americké jízdy a nespoutanou intimitou filmu Takové to léto, se Erban pouští do dynamického a imerzivního zkoumání touhy, ambicióznosti a tělesné autonomie.

Happy End produkuje Tomáš Hrubý a Hana Šormová ze společnosti nutprodukce (Letní škola, 2001, Oběť) – která má bohatou historii účasti na významných festivalech – a navazují na její zaměření na příběhy, jež zkoumají regionální specifika prostřednictvím autorských hlasů. Projekt, který vzniká v koprodukci se Slovenskem, je v současné době ve vývoji, hledají se mezinárodní distributoři, finanční partneři a partneři pro postprodukci. Film Happy End řadí Erbana do nové vlny středoevropských filmařů, kteří s emocionální jasností a formální přísností zkoumají lidské zkušenosti související s genderem. Erbanův film přibližuje cenu zaplacenou za péči o dítě, která se netýká pouze peněz, ale i mlčení, těla a identity, a rozkrývá tajný čin, který po odhalení donutí matku i dceru konfrontovat se s výmysly, které si navzájem vyprávěly, aby přežily.

Výlet na konec života

Nutprodukce stojí také za společným režijním debutem Anny Wowry a Vojtěcha Novotného To Move Mountains. Mája, 29letá botanička, která bojuje s leukémií, přesvědčí svého manžela Tomáše, aby se vydali na neplánovanou cestu po Evropě, kterou prezentuje jako odpočinek od léčby. Mezitím se však najde dárce kostní dřeně – což si Mája nechá pro sebe – a jejich plány jsou tak ohroženy. Pro Tomáše je jejich opožděná svatební cesta znamením, že se Mája uzdravuje; pro Máju je to příležitost k zamyšlení a možná i k rozloučení. Pár cestuje po Itálii a Francii až k anglickému pobřeží a momenty radosti a intimity se mísí s tíhou nevyřčených rozhodnutí.

Film, inspirovaný vlastní zkušeností režisérky s vážnou nemocí v rané dospělosti, se vyhýbá tradičnímu pojetí příběhu o rakovině jako hrdinském boji nebo tragickém konci života. Zaměřuje se spíš na právo volby a emocionální práci spojenou s odevzdáním se osudu. Film je vyprávěn z dvojí perspektivy – z pohledu obou partnerů a jejich odlišných potřeb. Wowra režíruje scény Máji a Novotný Tomáše. Každý z režisérů sleduje svou vyprávěčskou linii a nabízí tak divákovi překrývající se pohledy na společné okamžiky. Rozdělením autorství zakomponovali tvůrci tuto dualitu do samotné produkce. Jejich společný celovečerní debut transformuje osobní zkušenost do evropského road movie o lásce, smrtelnosti a autonomii.

Producenti filmu, Hana Šormová a Tomáš Hrubý, v současné době hledají polské koprodukční partnery, sales agenty a financování postprodukce. Režiséři upřednostňují autentické lokace a mají v úmyslu natáčet v celé střední a západní Evropě. 

Touha a předsudky

Nadějný český filmař Petr Pylypčuk navazuje na úspěch svého krátkého filmu Osmý den (2023), který měl premiéru v soutěžní sekci La Cinef v Cannes, svým celovečerním debutem Eli a oni, příběhem o dívce, jejíž kamera se stává nástrojem objevování i katalyzátorem konfliktu.

Příběh se odehrává na konci léta a sleduje sedmnáctiletou Eli, kterou rodiče poslali na prázdniny na farmu její asi třicetileté sestry. Místo aby se učila na opravnou zkoušku ve škole, začne Eli natáčet venkovské prostředí kolem sebe a nudě uniká skrz objektiv kamery. Její tichá odtažitost však musí ustoupit, když se zaplete do místního případu vyhořelého domu v nedaleké romské osadě, který rozdělí místní komunitu. Eli se ocitá mezi dvěma postavami: Adamem, uzavřeným farmářským pomocníkem, který bojuje se svým vlastním dědictvím, a Marianou, charismatickou romskou dívkou, která má ohledně původu požáru silné podezření. Eliiny interakce s Adamem a Marianou ji vtahují hlouběji do eskalujícího konfliktu, který vyvrcholí násilným střetem s nečekanými důsledky. 

Eli a oni se zabývá strukturálním i osobním rasismem, ale činí tak nepřímo, očima protagonistky, která je příliš mladá na to, aby plně pochopila důsledky svých činů, ale dost stará na to, aby ji změnily. Pylypčukův přístup zdůrazňuje rozkolísanost spojenou s dospíváním a přes toto prizma ukazuje širší sociální napětí, a zároveň vykresluje temně komický mikrokosmos malé vesnice plné složitých vztahů. Klíčovým prvkem estetiky filmu je integrace Eliiných vlastních záběrů z její videokamery do vyprávění. Pylypčuk uvádí, že použití materiálu, který je natočen z pohledu hlavní hrdinky, je klíčové pro zprostředkování jejího vnitřního světa. Sekvence zachycené Eliinou kamerou slouží jako určitá forma dokumentace a také jako prostředek k vlastní sebe-mytologizaci. Témata projektu, jako je odcizení, etnické napětí a emocionální projekce, vycházejí z vlastních zkušeností režiséra, který vyrůstal v severočeské vesnici.

Projekt Eli a oni, který získal podporu Státního fondu audiovize, je v současné době ve fázi vývoje. Produkční společnost Perfilm (Od marca do mája, If I Ever Lose My Eyes) hledá mezinárodní partnery pro koprodukci a postprodukci. Natáčení by mělo začít v roce 2026. 

Tvrdý dopad

Po režii filmu Běžná selhání, oceněného na festivalu v Benátkách, a spolurežii historického miniseriálu Dcera národa pro CANAL+, připravuje maďarsko-rumunská filmařka Cristina Groșan svůj další celovečerní projekt, Mrtvá hora. Film, na kterém pracuje s francouzským scenáristou Loïcem Barrèrem, spolutvůrcem jejího televizního projektu Angelmaker, je temnou sociální satirou odehrávající se v české horské vesnici, kde se ve fiktivní současnosti s podtóny reálné geopolitické situace střetávají touhy teenagerů a vojenská paranoia.

Sedmnáctiletý Lukáš chce hračkářským dronem zapůsobil na dceru zahraničního vojáka sloužícího na nedaleké základně NATO, ale jeho dron se zřítí uvnitř vojenského perimetru. Neškodné gesto zamilovaného teenagera vede k nesmyslnému nedorozumění a kolektivní hysterii a skončí vojenským vyšetřováním. Zatímco armáda zpřísňuje kontrolu a vesničané dávají průchod svým obavám a frustraci, plachý teenager Lukáš se nevědomky ocitá v roli symbolického vůdce neexistujícího odbojového hnutí. Chtěl jen rande s Erin, tajemnou francouzskou dívkou rozpolcenou mezi pubertální rebelií a autoritou svého otce v uniformě. V Mrtvé hoře, kterou Groșan napsala a režíruje ve spolupráci s dramaturgem Jakubem Režným, čerpá režisérka ze svého přeshraničního původu a zkoumá, jak podezření, hon za senzací a dezinformace utvářejí realitu, zejména v prostředí, kde vedle sebe existuje politické napětí a mladická deziluze. Film volně odkazuje na kontroverzi kolem radarové základny v Brdech v roce 2008 a přetváří ji v příběh formovaný nedorozuměním, zveličováním na sociálních sítích a skrytými nacionalistickými obavami.

Projekt produkuje Marek Novák ze společnosti Xova Film, který byl také producentem filmu Běžná selhání, a podporu na první verzi scénáře získal od Státního fondu audiovize. Podpořil ho také program Kreativní Evropa MEDIA a byl vybrán do workshopu ACE Producers. Producenti v současné době hledají koprodukční partnery, především ve Francii, Maďarsku a Rumunsku, a spolupracovníky pro postprodukci z celé Evropy.