Uznávaná česká animátorka a režisérka Michaela Pavlátová je výraznou osobností současné evropské animace, známá svým břitkým humorem, expresivním výtvarným stylem a originálním zobrazením vnitřního života žen. V její tvorbě se často mísí emocionální a společenská témata s charakteristickou směsí humoru, absurdity a umírněné poetičnosti.

V uplynulých třech desetiletích Pavlátová pracovala na celé řadě formátů – od krátkých filmů, experimentálních projektů až po celovečerní animované i hrané filmy. Za svou práci získala uznání festivalů a filmových institucí, včetně Annecy, Berlinale nebo americké Akademie filmového umění a věd.

Dlouholetá tvůrčí spolupráce s pražskou produkční společností Negativ začala sérií krátkých filmů a vyvrcholila celovečerním 2D animovaným filmem Moje slunce Mad (2021), který vzbudil značnou mezinárodní pozornost. Film o Češce žijící v Kábulu měl premiéru na festivalu v Annecy, kde byl oceněn Cenou poroty. Později získal cenu César a byl nominován na Zlatý glóbus, což pro českou animaci znamenalo významný mezník v mezinárodním měřítku. Po snímku Moje slunce Mad se Pavlátová znovu spojila se společností Negativ na svém druhém celovečerním animovaném filmu Noční tramvaj, který je návratem k její autorské tvorbě.

Kafkovská proměna stárnoucího těla

Pavlátová a produkční společnost Negativ poprvé spolupracovaly na krátkém filmu Tramvaj (2012), oceněném v Annecy, který vynikal surrealistickou smyslností a břitkým vizuálním humorem. Noční tramvaj, jež vzniká podle scénáře, který Pavlátová napsala na základě vlastních krátkých textů a osobních reflexí, se vrací k hlavní postavě Tramvaje.

„Chtěli jsme se tematicky ponořit hlouběji do emocionálního a vizuálního vyprávění, které Michaela tak dobře zvládá ve svých krátkých filmech, vyznačujících se kombinací intimity, ironie a výrazně ženského aspektu,“ říká Oukropec. „Když jsme se vraceli k její dřívější tvorbě, uvědomili jsme si, že hlavní hrdinka filmu Tramvaj by se mohla vyvinout v ústřední postavu celovečerního vyprávění.“

Touto hlavní hrdinkou je šedesátiletá Božena, nejzkušenější řidička tramvaje ve městě. Když má ale řídit moderní tramvaj, ztratí nervy a přijde o práci. Tato nesnáz pro ni však neznamená dramatický pád, ale důvod k boji o novou životní šanci, který provází její postupná fyzická proměna. Její fyzické tělo začíná chátrat, končetiny slábnou, tělo se hroutí, kůže tvrdne. Nakonec se začne podobat hmyzu – jako v slavné Kafkově povídce. Tato zvláštní proměna podtrhuje Boženinu slábnoucí společenskou viditelnost, která má ve světě stejnou důležitost jako technologická zběhlost a mládí.

Souběžně s Boženiným úpadkem probíhá proces dospívání její vnučky Heleny. V deseti letech roste do výšky a začíná si uvědomovat sama sebe, zatímco Božena se postupně scvrkává. Tento posun mění jejich vztah – od latentního napětí k tichému porozumění. Boženin strach z opotřebení se protíná s Heleniným hledáním smyslu života a ukotvuje film do dialogu mezi generacemi. „Božena je obrazem houževnatosti,“ poznamenává Oukropec. „Trvá na tom, že bude užitečná, i když jí tělo začíná zrazovat. V jejím příběhu je humor, ale také jakási naléhavost, která s postupem příběhu narůstá.“

Noční tramvaj se prostřednictvím rozvíjejícího se vztahu mezi babičkou a vnučkou zamýšlí nad tím, jak může citové pouto překonat fyzický úpadek. Příběh se stává meditací o kontinuitě života a o zjištění, že hodnotu určuje spíše lidské pouto než produktivita. „Film má také sociální rovinu,“ dodává Oukropec. „Zkoumá, jak je stárnutí řízeno moderními systémy, jak je užitečnost redukována na ekonomický výkon a jak tato logika marginalizuje ty, kteří se vymykají jejím parametrům."

Příběh obsahuje i osobní rozměr. Božena sice není přímým autoportrétem autorky, ale emocionální terén, kterým se pohybuje, je úzce spjat s vlastními úvahami Pavlátové. „Jde o to, přiznat si, že i naše vlastní tělo se mění,“ poznamenává Oukropec, „a hledat způsob, jak se tomu zasmát a zároveň si zachovat smysl pro důstojnost.“

Ručně kreslený surrealismus

Na rozdíl od střídmého realismu v Moje slunce Mad, Noční tramvaj využívá vizuální metaforu, stylizaci a absurdní humor. Oukropec film popisuje jako „drama protkané černým humorem a surrealistickou nadsázkou“, přičemž částečnou inspiraci čerpá z Kafkovy Proměny, ovšem reinterpretované jinou optikou. Ústředním prvkem tohoto přístupu je silný vizuální motiv fyzické proměny: Boženino stárnoucí tělo se na plátně proměňuje způsobem, který odráží jak její vnitřní stav, tak i její měnící se postavení ve světě. Ačkoli je film v jádru zaměřen na postavy, záměrně se přiklání k originálnímu jazyku vyprávění, charakterizovaného ironickým a výrazně ženským pohledem Pavlátové.

Co se týče struktury příběhu, vyprávění se odvíjí v několika propletených dějových liniích, z nichž každá je ztvárněna jedinečným vizuálním jazykem. Tyto vrstvy jsou odlišeny změnami barevné palety, textury, prostorového řešení a animační techniky. Některé sekvence zůstávají zakotvené v rozpoznatelné realitě a jsou zobrazené střízlivou a realistickou animací, jiné přecházejí do surreálna a odrážejí Boženiny vnitřní prožitky, její obavy, omezení a fantazie prostřednictvím vizuální nadsázky, stylizovaných kompozic a komických deformací.

Animace je převážně ručně kreslená ve 2D, vytvořená v programech TVPaint a Toon Boom Harmony, používá speciálně upravené technologické postupy, vyvinuté ve spolupráci s pražským animačním studiem Alkay. Projekt využívá také netradiční kompoziční techniky a efekty související přímo s prací kamery. Patří mezi ně ručně malované textury, vrstvené prvky s různou průhledností a manipulace s časem a pohybem pro zdůraznění emocionálních momentů, a také protahování nebo zkracování pohybu, které má psychologický účinek.

V souladu s autorským stylem Pavlátové si projekt zachovává osobní řemeslnou citlivost. Pavlátová se nadále úzce podílí na tvůrčím procesu, navrhuje klíčové sekvence a vizuální motivy a vybrané scény sama animuje. „V porovnání s Moje slunce Mad je Noční tramvaj divočejší,“ říká Oukropec. „Je dynamická, překvapivá, ale vždy emocionálně ukotvená.“

Spíš poetika než politika

Noční tramvaj navazuje na mezinárodní úspěch filmu Moje slunce Mad a pokračuje v duchu mezinárodní spolupráce. Negativ opět spolupracuje s francouzskou společností Sacrebleu Productions, která je známá podporou autorských animovaných filmů, a naposledy byla oceněná Oscarem 2024 i Evropskou filmovou cenou za film Flow.

Francouzsko-český koprodukční model se v případě filmu Moje slunce Mad osvědčil nejen z hlediska financování, ale i jako skutečně nadnárodní produkční proces. Podobná struktura se uplatňuje i v případě Noční tramvaje, kde se jako třetí partner vrací slovenská společnost BFILM. Tento třínárodní model nejen diverzifikuje zdroje financování, ale také posiluje tvůrčí ekosystém, který se tak pozitivně projevil v předchozím animovaném filmu Pavlátové.

Projekt je v současné době ve fázi pozdního vývoje. České financování je zajištěno, teď do fáze financování vstupují francouzští partneři. Byl zahájen počáteční vizuální vývoj a vytváří se výrobní harmonogram. Hlavní výroba je naplánována mezi podzimem 2025 a jarem 2027, dokončení se předpokládá koncem roku 2027.

Produkce sestavuje mezinárodní tým, který sdružuje začínající i zavedené tvůrce. Mezi nimi je i Andrea Szelesová, absolventka Pavlátové ateliéru animace na FAMU, která se vedle vlastní nezávislé tvorby podílela i na filmu Moje slunce Mad. V týmu jsou také zkušení profesionálové z minulých spoluprací. Ačkoli se k projektu mohou připojit další menšinoví koproducenti, Oukropec podotýká, že cílem nejsou pouze finance. „Chceme projekt obohatit generačně a kulturně. Různorodost týmu zásadním způsobem ovlivňuje tvůrčí proces.“

Noční tramvaj se pod povrchem surrealistického vizuálního stylu zabývá tématy, která rezonují se současnou společenskou realitou: neviditelností starších žen na pracovišti, izolací, kterou zažívají starší lidé, a citovým odloučením v důsledku roztříštěných rodinných struktur.

„Film má společenský podtext,“ vysvětluje Oukropec. „Je to zamyšlení nad tím, jak naše systémy definují hodnotu, jak se produktivita stává měřítkem významnosti a co tato logika znamená pro ty, kteří se jí vymykají. Michaela chce tuto myšlenku převést do intimního a emocionálního vyprávění a vyhnout se přitom otevřeně politickému pohledu."