Zpět k elánu raného Ondříčka

Od svého debutu Šeptej (1996) a průlomových Samotářů (2000) je David Ondříček považován za jednoho z nejvýznamnějších představitelů českého filmu po roce 1990. Plynule se pohybuje mezi současnými příběhy, sugestivními dramaty a historickými filmy, v nichž se zaměřuje zejména na postavy a stylovou přesnost. Mezi díla oceněné na mezinárodních festivalech patří například Grandhotel (Berlinale Panorama, 2006), noir Ve stínu (2012) a biografické drama Zátopek (2021), domácí kasovní hit, který získal osm Českých lvů a mezinárodní distribuci. Historickým seriálem Král Šumavy (2022–2025) Ondříček souběžně rozšířil svou tvorbu do oblasti kvalitní televize. 

Svým novým filmem Kluci to vidí jinak než holky (pracovní název) se Ondříček vrací k současnosti, která definovala počátek jeho kariéry. „Chtěl jsem se znovu napojit na filmy z počátku své kariéry: Šeptej, Samotáři a Jedna ruka netleská, “ řekl. „Natočit film o lidech kolem mě, o prostředí, které důvěrně znám, a o městě, kde žiji od narození – o Praze.“ Po sérii velkých historických a životopisních projektů to také znamená vědomý návrat k současnému vyprávění. „Jsem trochu unavený historickými projekty,“ přiznal Ondříček. „Jsou velmi náročné, jak finančně, tak z hlediska produkce a režie. Chci nabrat dech a natočit film ze současnosti.“

Ačkoli co se týče příběhu nebo kontinuity, nový projekt není přímo spojen s jeho dřívější tvorbou, odráží jejich tvůrčí DNA. „Ta spojitost je v úhlu pohledu,“ poznamenal Ondříček. „Doufám, že mám stále stejný úhel pohledu, stejný smysl pro humor a stejný způsob vyprávění, jaký jsem měl v těch raných filmech. A kladu velký důraz na vizuální stránku, kameru, obraz jako způsob vyprávění.“

Sedm životů, jedna otázka

Film Kluci to vidí jinak než holky se odehrává v současné Praze a představuje skupinu sedmi třicátníků a čtyřicátníků, jejichž životy se protínají v okamžiku přehodnocování, kdy se dlouhodobé aspirace střetávají s realitou v oblasti práce, vztahů a vnímání sebe sama. 

V jádru příběhu stojí Martin, padesátiletý malíř, jenž svou tvůrčí nejistotu kompenzuje neúnavnou sebepropagací. Jeho žena Kamila, umělkyně s opravdovým talentem, dlouho podporovala rodinu jak emocionálně, tak prakticky, a nyní má pochybnosti, zda cena, kterou za udržení této stability zaplatila nebyla příliš vysoká. Paralelně se vztahem Martina a Kamily se rozvíjí příběh Daniela, romantického idealisty, který se chystá vzít si úspěšnou sportovkyni Romanu. Ta si však není jistá, zda je připravena usadit se v takto naplánované budoucnosti. Další napětí přináší do příběhu Karel, úspěšný právník, který bojuje s drogovou závislostí, a Marek, jehož pečlivě udržovaná persona se začíná rozpadat, když ho jeho mladší partnerka, bystrá novinářka Ema začne profesně přerůstat.

Film mapuje, jak tyto postavy řeší moment ve svém životě, kdy člověk hodnotí nesoulad mezi svými očekáváními z mladosti a prožitou realitou. Ondříček zdůrazňuje, že téma se u něj vynořilo spíše přirozeně než záměrně: „Napsal jsem to velmi spontánně, čerpal jsem z příběhů a situací lidí kolem mě. Chtěl jsem prostě mluvit o prostředí a motivacích, kterým dobře rozumím.“ 

Praha není jen kulisou filmu, ale určuje také jeho strukturu. Mosty, nábřeží a kulturní památky se ve filmu objevují jako osobní záchytné body. Ondříček považuje tento přístup za určující koncept pro vizuální a narativní architekturu filmu: „Existuje báseň Jaroslava Seiferta o Praze jako městě sedmi mostů a každá z našich sedmi hlavních postav má svůj vlastní most.“  

Ačkoli příběh zahrnuje sedm protagonistů, není konstruován jako série samostatných epizod. „Není to klasická antologie,“ řekl Ondříček. „Sledujeme samostatné postavy, ale jejich příběhy se navzájem propojují a ovlivňují v rámci jednoho časového úseku.“ Struktura zachovává jedno souvislé vyprávění, ale zároveň se vyznačuje propletenou dynamikou, která je typická pro vyprávění s kolektivním hrdinou.

Herecké obsazení mapující jednu generaci

V souladu s mnohovrstevnatým příběhem se ve filmu Kluci to vidí jinak než holky objevuje skupina zavedených českých herců. Jak vysvětluje Ondříček: „Jsou to herci, se kterými spolupracuji už dlouho, nebo lidé, se kterými jsem vždy chtěl spolupracovat. Jako scenárista jsem měl tu výhodu, že jsem jim role psal přímo na tělo, téměř podle rytmu každého z nich.“ Autorova osobní a profesionální historie s herci od samého počátku formovala herecké obsazení filmu, a ještě před zahájením produkce určila každé roli jasný dramatický a emocionální směr.

Hlavní roli Martina, malíře, jehož šarm a sebevědomí maskují tvůrčí nejistotu a osobní nespokojenost, ztvárnil Jaroslav Plesl. Plesl, který hrál v řadě Ondříčkových filmů i v experimentálnějších projektech jako Žaby bez jazyka a Arvéd, vnáší do své postavy, jejíž ambice převyšují talent, vyváženou směs ega a zranitelnosti. Jeho protějškem je Martha Issová v roli Kamily, Martinovy ženy, která je v jejich domácnosti skutečnou uměleckou sílou. Issová, která hrála například ve filmech Zátopek a Děti noci Michaely Pavlátové, ztvárňuje ženu, která se snaží najít rovnováhu mezi mateřskou odpovědností a rostoucí potřebou sebeurčení. Kamilin příběh se točí kolem tichých obav: strachu, že se její život stal předvídatelným, a rostoucího uvědomění, že možná nastal čas, aby vystoupila ze stínu svého manžela.

Denisa Barešová (Amerikánka, Její tělo) hraje Romanu, úspěšnou sportovkyni, jejíž vnější sebevědomí skrývá nevyřčené pochybnosti. Připravuje se na svatbu s Danielem, ale stále ji trápí její minulost s Karlem. Tento konflikt tvoří jeden z emocionálních stěžejních bodů filmu. Vojtěch Vodochodský v roli Daniela ztělesňuje romantického idealistu, který cituje literaturu a upřímně věří v lásku jako princip i způsob života. Zahraniční diváci ho možná znají z jeho průlomové role v českém filmu Vlny, který byl nominován na Oscara. Jeho herecký výkon v tomto filmu zachycuje jak upřímnost, tak neúmyslný tlak idealismu na partnerku, která si stále ujasňuje své vlastní touhy.

Dynamika filmu se mění s Václavem Neužilem, který hraje Karla, úspěšného právníka, jehož cynismus a sebedestruktivní sklony zakrývají hlubší rány. Neužil, známý svou hlavní rolí ve filmu Zátopek a hereckým výkonem v oceňovaném českém sci-fi filmu Bod obnovy, vnáší do jedné z nejméně stálých postav příběhu intenzitu a pronikavý komický rozměr. Roli Emy, která se nebojí říkat nepříjemné pravdy, se ujala Anna Kameníková. Ambice mladé novinářky stále více předstihují ambice jejího partnera a jejich vztah se stává portrétem generačního nesouladu, emocionální upřímnosti a obtížnosti přerůst někoho, na kom vám stále záleží. Herecké obsazení doplňuje Jan Nedbal v roli Marka, stylového, zdánlivě bezstarostného čtyřicátníka, jehož šarm skrývá hluboce zakořeněné úzkosti. Po rolích ve filmech Vlny po boku Vodochodského a Bratři Tomáše Mašína zde Nedbal hraje muže, který zpochybňuje svou identitu právě v okamžiku, kdy se začíná rozpadat jeho vztah.

Ondříčkův blízký vztah s herci přesáhl rámec castingu a zasáhl přímo do tvůrčího procesu. „Dlouho jsme zkoušeli,“ řekl. „Měl jsem ranou hrubou verzi scénáře, pak jsem každou roli prodiskutoval s herci individuálně i společně. Všichni herci do něj vnesli něco svého. Na postavách mají téměř autorský podíl.“

Milostný dopis Praze

Stejně jako u mnoha svých předchozích projektů, i tentokrát je Ondříček jak scenáristou, tak režisérem a film vzniká v úzké spolupráci s jeho kreativním týmem. Podstatná část identity projektu spočívá v jeho vizuálním pojetí, které se vyvinulo ve spolupráci s kameramanem Davidem Hofmannem (Mord), který je Ondříčkovým novým klíčovým spolupracovníkem. „Je mladý a má neuvěřitelný cit pro světlo,“ řekl Ondříček. „Velmi dobře se shodujeme v tom, jak vyprávět příběh prostřednictvím obrazů, což podle mě dnešním filmům chybí. Tento film by se měl mnohem více opírat o vizuální vyprávění.“ Tato ambice se promítla nejen do osvětlení a jazyka kamery, ale také do výběru lokací.

Ondříček osobně prozkoumal většinu lokací filmu a vytvořil současnou vizuální paletu založenou na autentičnosti. „Před natáčením jsem si koupil skútr a sám jsem si projel město,“ řekl. „Prozkoumal jsem všechna místa, která jsme pro natáčení zvažovali. Mnoho lokací vypadá ve filmu přesně tak, jak ve skutečnosti, téměř bez úprav.“ Také udělal opatření, aby mohla být produkce akční. „Po velkých historických projektech jsem chtěl kompaktní tým. Pracovali jsme s asi 40 až 45 lidmi, žádné karavany a velké základní tábory, jen s akčním týmem, který se mohl po městě rychle pohybovat“

Hudbu složil Jan P. Muchow, který s Ondříčkem spolupracuje již od filmu Samotáři. Střih Filipa Maláska (Vlny) podtrhuje strukturu filmu podřízenou kolektivnímu hlavnímu hrdinovi a kostýmní výtvarník Marek Cpin (Sbormistr) využívá šatník k vymezení generačních a osobních kontrastů mezi sedmi hlavními postavami. 

Film Kluci to vidí jinak než holky produkuje Ondříčkova společnost Lucky Man Films, a režisér film produkuje společně s Kryštofem Muchou. V této fázi nemá projekt žádné koproducenty, což je záměrná strategie, jejímž cílem je zachovat si kreativní kontrolu a flexibilitu během vývoje a produkce. Tým požádal o podporu Státní fond audiovize a Pražský audiovizuální fond, jehož zaměření je zcela v souladu s městskou identitou projektu. 

Hlavní natáčení skončilo v listopadu, postprodukce obrazu a zvuku je naplánována na léto 2026 a česká premiéra v kinech na podzim 2026. 

„V této fázi nemáme k projektu vázanou žádnou televizi ani distributora, což nám dává úplnou svobodu,“ řekl producent Kryštof Mucha. „Dokončíme film přesně tak, jak si to přeje David, a teprve poté ho ukážeme sales agentům, kteří jeho práci sledují a již projevili o projekt zájem.“

Tragikomedie Kluci to vidí jinak než holky o proměnlivých proudech Prahy a lidech, kteří se v nich pohybují, vykresluje portrét středního věku formovaného nesourodými očekáváními, náhlými zvraty a malými pravdami, které vyplouvají na povrch, když se život odmítá držet plánu. Je to zkrátka příběh lidí a města, kteří znovu nacházejí sami sebe.