Soutěž o pobyt na stanici Mars Desert Research Station jste vyhráli v únoru 2015. Co vás přimělo přihlásit se do soutěže?
Snaha udělat něco jedinečného. S tímto nápadem přišli Zdeněk Janáček a architekt Ondřej Doule po tom, co Ondřej jako klasický vědec právě na této základně absolvoval misi. Prostředí základny je natolik unikátní, že nápad tam natočit film se přímo nabízel. Hlásili jsme se jako vědecká mise, nicméně každá mise musí mít konkrétní cíl nebo úkol, se kterým se tam hlásí, čím přesvědčí organizaci, že jsou ti praví. My jsme přesvědčili tím, že se pokusíme na „Marsu“ natočit film. Což se ukázalo jako vítězná strategie: po stovkách geologů a psychologů se tam poprvé přihlásil filmový štáb, a tak nám dali zelenou.

Jaký je to pocit, pustit se do takto ve všech ohledech riskantního projektu? Na české poměry se nejedná pouze o unikátní téma, ale také o neortodoxní formu a provedení, ani nemluvě o vybrané natáčecí lokaci?
Na to si dobře pamatuji. Vzal jsem čtrnáct dní na rozmyšlenou, a přesně tyto věci mi běžely hlavou: přemýšlel jsem, jestli se to vůbec dá zvládnout a zda se neriskuje příliš. Jestli to nebude moc velká ostuda, nebo nějaký ještě větší průšvih? Pak jsem si to vyhodnotil a rozhodl se, že za pokus to zkrátka stojí. Po tom, co jsem měl v tomto ohledu jasno, jsem sestavil štáb z lidí, o kterých jsem věděl, že to dokážou. Náš odborný poradce a zároveň vedoucí zájezdu, architekt Ondřej Doule, který to celé vymyslel, nás dost strašil a vytvářel dojem, že podmínky na základně budou krajně nepřátelské. Všichni jsme tak odlétali do Utahu připraveni na to nejhorší, a ono to ve výsledku tak kruté nebylo. Unikátní bylo i to, že film Mars natočilo dohromady 13 lidí: z toho šest lidí štáb a sedm herců. V takové posádce samozřejmě musí každý mít víc rolí, jinak by to nešlo.

Přibližte nám, jak se zrodila samotná myšlenka natočení české sci-fi komedie a co posloužilo zdrojem inspirace?
S termínem sci-fi bych zacházel opatrně: nesmíte očekávat novou Ikarii nebo třeba Hvězdné války. Svým způsobem to sci-fi je, ale není to film plný triků, ba naopak v podstatě akcentuje dost oprýskanou realitu základny a je především o mezilidských vztazích, než o nějakém vesmíru a efektech. Já mám velice rád sci-fi Moon, která je sice rozpočtem někde jinde, než kde jsme byli my, ale tím, že tam hraje minimální počet lidí – doslova jeden – je nám ten film příbuzný v úspornosti prostředků.

Jaká specifika obnášelo natáčení na vědecké základně a co vám způsobovalo největší nesnáze?
My jsme byli 154. posádka od doby vzniku základny, což jasně vypovídá o tom, že Mars Desert Research Station už je dlouho v provozu. Tomu také odpovídal i její stav –  vypadá totiž značně použitě. Podmínky, které jsou pro vědecké mise připraveny, jsou hodně striktní, a opravdu by měly simulovat pobyt na Marsu: nesmíte vycházet ven bez skafandru, musíte dodržovat zásady neplýtvání vodou, která je tam omezena, jíte nějakou přidělenou stravu – vlastně se chováte úplně jako kdybyste byli na Marsu. Tenhle režim jsme se pokusili uplatnit i na natáčení filmu, ale velmi brzy jsme pochopili, že to úplně nejde, když to obydlí zároveň používáte jako filmový ateliér (štáb samozřejmě ve skafandrech nechodí, protože je nemá). Museli jsme být na hodně malém prostoru, což klade velké nároky na disciplínu a toleranci.

Jinak žádné velké nesnáze jsme neměli, až na praktické věci. Největším problémem se ukázaly být skafandry – byly totiž vyrobeny z látky, ze které se šijí žehlící prkna, takže dost neprodyšné. Velmi rychle se zjistilo, že delší pobyt ve skafandrech je přímo životu nebezpečný. Na poušti je velmi horko, takže jsme vstávali docela brzo, abychom stihli točit v těch skafandrech, dokud teploty nevyšplhaly ke čtyřicítce. Protože jsme měli omezený čas na základně (věděli jsme, že tam budeme 20 dní, a nemohli jsme si dovolit ani jeden den ztratit), jsme točili 14-16 hodin denně: chodili jsme spát v jednu a vstávali o půl páté, což bylo poněkud vysilující. Každý den jsme s Terezou Nvotovou, která je zároveň scénáristkou, dost pečlivě plánovali, jak a co natočíme, a kdyby se něco stalo, ohrozilo by to celé natáčení. Byla to zkrátka bitva o každou hodinu.

Bylo naopak něco, co právě díky natáčení na základně Mars Desert Research Station vneslo do filmu nečekaný rozměr?
Nečekaný rozměr vnesl Ondřej Doule. Původně tam s námi letěl jako dozor, jako jediný vědec a zároveň jediný člověk, který na té základně již byl – což je podmínka pobytu. Bylo mi ho líto nechat jen sedět a dívat se na to, jak natáčíme, takže jsme mu vymysleli roli androida Bota. Nechali jsme mu ušit kostým a poprosili ho, jestli by ho nezahrál. A k mému velkému překvapení ho zahrál skvěle.

Probíhalo celé natáčení na základně?
Během měsíce před odletem jsme napsali první verzi scénáře, odletěli do Utahu a pak scénář velmi intenzivně dopisovali a dopracovávali během natáčení. Některé scény jsme točili od začátku s předpokladem, že se budou dotáčet. Během roku 2016 jsme ve střižně zjišťovali, co chybí a co je třeba dotočit, ale neměli jsme šanci jet zpátky do Ameriky. Přihrálo nám štěstí: výkonný producent Martin Kořínek objevil, že na Masarykově nádraží vykolejil vlak, byl úplně zničený, a tak ho přistavili do depa v Libni na opravu. Na dvě noci jsme si ho za hodně malé peníze pronajali a pomocí samolepek, odstavných ploch a potisků vytvořili něco jako kosmická loď. Naštěstí jsme psali scénář od začátku tak, abychom nemuseli ukazovat přímo na prostředí, kde jsme točili – tuto imitaci bychom nikdy nedokázali. Ve výsledku jsme film během dvou nocí dotočili takhle v Praze.

Ve vašem filmu jednu z hlavních rolí – ne-li tu úplně hlavní, roli vypravěče – hraje robot Bot. Nastavuje zrcadlo moderní společnosti nebo představuje svérázného „hlídacího psa“ starého, lidmi netknutého světa? Myslíte, že skutečně nadejde čas, kdy bude Mars jen „plundrovanou kolonií“, jak ve filmu naznačujete?
Ten robot symbolizuje nástup toho, co nás čeká: soužití s umělou inteligencí. Ve filmu si netroufám předjímat, jestli to bude dobré nebo špatné, ale rozhodně se lidstvo tímto směrem již vydalo. Film nezobrazuje žádnou hrozbu, ale vizi toho, co nás čeká. Je tam paralela s kolonizaci divokého západu: jednak jsme ho točili na divokém západě, ale také se právě tam kolonizace odehrála na úkor původního obyvatelstva. Předpokládáme, že na Marsu žádné původní obyvatelstvo není, ale jsou tam přírodní zdroje, a právě o ně lidstvu jde.

Proces natáčení byl zajímavý nejenom prostředím, ale i technikou, kterou jste při natáčení použili: kombinujete klasické filmové natáčení s kamerou GoPro, figuruje i několik dronových záběrů. Proč jste se rozhodli pro kombinaci různých technických prostředků a co všechno jste pak museli dodělávat v rámci obrazové a zvukové postprodukce?
Rozhodnutí bylo jednoduché: abychom toho za 20 dnů stihli natočit co nejvíc, jsme věděli, že záběry krajiny budeme muset pořešit alternativně. Nemohli jsme si zkrátka dovolit vyplýtvat čas tím, že budeme čekat, až nám zapadne slunce. Takže těch šest GoPro kamer jsme každý den rozvezli po krajině, zároveň jsme umístili GoPro na skafandry, abychom z cílové skladby filmu měli i subjektivní záběry kosmonautů. Drony jsme měli hlavně proto, že na tak nádherné krajině stálo za to mít přesně tenhle typ záběrů. Velkou legrací bylo ale to, že jsme je vůbec neuměli pilotovat: jediná chyba by mohla znamenat ztrátu dronu i kamery, takže to bylo skutečně o nervy. Plán B neexistoval.

Co se týče postprodukce: již jsem zmínil, že film Mars natočil málo početný štáb, o to víc lidí na něm pracovalo po návratu z Ameriky. Zásadní pro ten film bylo, že mi nabídly koprodukci dvě respektované společnosti: Soundsquare se ujal zvukové postprodukce a UPP – obrazové. Jsou to silní, zkušení partneři a nebýt jich a jejich pomoci, film Mars by nikdy nevypadal tak, jak vypadá. U UPP došlo samozřejmě k tomu, že jsme různé zdroje sjednocovali, aby to vypadalo přesně tak, jak si přejeme. Dokreslování se moc nekonalo, spíš jsme v postprodukci záběry čistili a lehce posouvali barevnost do té stylizace, kterou jsme hledali a našli. Například, v našem podání film není standardně červený jako jsou jiné filmy o Marsu.

V souvislosti s podmínkami natáčení na stanici jste nemohli uplatnit obvyklé postupy financování celovečerního filmu, což je další sázkou na nejistotu. Jak jste financování řešili a co vám pomohlo projekt uskutečnit?
Ten film, na rozdíl od standardního postupu, kde máte námět, scénář, pak žádáte peníze na vývoj, pak na výrobu, a teprve po tom začínáte natáčet, se natáčel v zcela opačných podmínkách. Možnost, že poletíme do Ameriky na základnu vznikla docela překotně, a tak jsme na ni museli stejně překotně reagovat. Z valné většiny je film financován ze soukromých peněz – díky prvnímu vkladu investora Karla Janečka jsme vůbec mohli odletět. Následně jsme si založili filmovou produkci se Zdeňkem Janáčkem, a v průběhu dalších tří let postprodukce ten film platili ze svého. Důležitý je vstup producentů UPP a Soundsquare a jejich koprodukční vklad na základě standardní koproducentské smlouvy. Paradoxně až na konci tohoto procesu jsme získali grant od Státního fondu kinematografie. Podporu Fondu jsme dostali v hodině dvanácté, a nebýt tohoto posledního milionu, tak film nedoděláme.