Budete se podílet na hraném celovečerním debutu Barbory Chalupové (Virtuální přítelkyně, V síti). O čem má být?

Je to příběh horolezkyně Diny Štěrbové, která vylezla na dvě osmitisícovky a překonala několik československých rekordů. Lezla i ve dvojici s Věrou Komárkovou, která po roce 1968 emigrovala do USA. V době, kdy chtěla lézt, horolezecký svaz ženy do zahraničí moc nepouštěl, musela za to bojovat. Zároveň není typický hrdina – je extrémní introvert, emočně rezervovaná, taky učila matematiku na Univerzitě Palackého v Olomouci. Ještě se upravuje scénář, ale už máme natočenou ukázku k žádosti na Státní fond audiovize.

Znamená to, že polezete s kamerou na hory?

Doufám! Jsme s Bárou obě outdoorové typy, i proto jsme si sedly. Už část té ukázky jsme točily v Rakousku na ledovci. Nechceme ten film pojmout jako klasický biopic, rády bychom zpracovaly i konflikt mezi těmi dvěma postavami nebo to, co prožívá Dina uvnitř sebe.

Jste podepsaná i pod dokumenty Efka a Holky na led! o snowboardcrossařce Evě Adamczykové, respektive o české ženské hokejové reprezentaci. Přitahují vás sportovní témata?

Celý život sportuju, máme to tak v rodině, její mužská část navíc působila ve speciálních jednotkách, dělám i bojové sporty a jeden z mých snů je natočit o nich film. K Efce mě oslovil režisér Markus Krug, nakonec nás tam bylo kameramanů víc. Holky na led! vznikly na zakázku Českého hokejového svazu. To téma mi blízké nebylo, ale odletěla jsem s celým týmem na zkoušku do New Yorku na mistrovství a zjistila, že má velký přesah. Oslovila jsem producentku Julii Žáčkovou, a prosadila, že to bude celovečerní film a ne původně plánovaný internetový seriál. Film jsem režírovala s Terezou Vejvodovou, protože už jsem část své kapacity věnovala minisérii Moloch. Byla bych ráda, kdyby ke mně projektů se sportovní tematikou chodilo víc, mám k ní blízko.

Jak vypadá vizuální stránka Holek?

Nemohla jsem točit dění na ledu na závodech, protože na to mají koupená práva velké mediální domy. Podobně to bylo i u Efky. Vizuální styl byl tedy hodně definovaný podmínkami. Věděla jsem, že musím mít malou techniku (točili jsme na Panasonic Lumix S1H a S5 II), věděla jsem, jak svítit i jak stylizovat rozhovory, které tvoří velkou část filmu, a střídala jsem se s kameramanem Jakubem Vrbíkem. Ráda pracuju se statickými záběry a s širšími celky, kde se soustředím na postavu. Použitím slow motion jsme podpořili rychlost a dynamiku hokeje. Taky jsme hodně pracovali s se záběry z televizních přenosů a s archivy, což byly často VHS od hráček. Bylo náročné ty tři druhy médií sjednotit.

Jak se vyvíjí váš projekt s romskou tematikou?

Jmenuje se Bak, což v gemerském nářečí znamená skvrna: romská tematika jako slepá skvrna společnosti. Je to můj osobní projekt, na kterém jsem režisérkou i kameramankou. Mělo jít o experimentální film se zaměřením na region Gemer, ale promítl se do něj i můj dlouhodobý zájem o rasismus, zejména vůči Romům na Slovensku. Bak se proměnil v delší formát,  film o několika kapitolách.

Jakou v Baku chystáte vizuální stylizaci?

Každá z kapitol má jiný výtvarný styl. Jedna se třeba týká velké policejní razie, která proběhla v osadě Moldava v roce 2013: je natočená černobíle, protože nechci dojem surovosti rozptylovat žádnými jinými vizuálními prvky, ani barvami. Jiné části jsou poetické, videoklipové, dokumentární... Děj vypráví o dospívání romského dítěte v osadě přes jeho dospělost po stáří. Inspiruju se knihou Eleny Lackové Narodila som sa pod šťastnou hviezdou.

Proslavila jste se zmíněnou minisérií Moloch pro CANAL+, thrilleru o mezinárodních politických konspiracích. Získala jste za něj i Cenu Asociace slovenských kameramanů za nejlepší seriál. Jak se za ním ohlížíte?

Všichni se mi smáli, že na rozdíl od všech kameramanů nesvítím, ale ztmavuju! Je pravda, že mám ráda obrazy tmavé, ale Moloch je můj nejsvětlejší seriál. Když čtu scénář, hned mi v hlavě naskakuje vizuální řešení. Pak začnu přemýšlet, jak to uchopit, ale většinou se vrátím k prvnímu nápadu. Tak to bylo i u Molocha: viděla jsem ho v chladných modrých barvách v kombinaci s pískovou a béžovou. Podle toho jsme pak hledali lokace. S režisérem Lukášem Hanulákem jsme od začátku věděli, že chceme točit v Cinemascopu a ne jako klasickou českou kriminálku, kde jsou samé handheldy: chtěli jsme mít všechno pečlivě zarámované a pohyb kamery čistý.

Na kontě máte i fantasy seriál Vědma, to už je hodně široký rozptyl žánrů a stylů. Co vás baví nejvíc?

Těžko říct. Původně jsem chtěla být investigativní novinářka nebo reportérka na frontě. Proto se z nějakého lidského aspektu cítím nejlíp v dokumentech. Ty mě vždycky vrátí na zem v tom smyslu, že svět není jen o filmech a reklamách a že u nás máme vlastně hodně privilegované životy. Myslím, že i skrze vizuální vyprávění se dá zvyšovat informovanost nebo „dělat svět lepší“. A pak mám samozřejmě blízko k tématům jako Moloch, baví mě politické, vojenské a akční věci, třeba běhat s kamerou mezi speciálními jednotkami.

Když pracujete se Cinemascopem, není vám pak líto, že se diváci na Molocha dívají na mobilu?

Nejsem na rozdíl od mnoha kameramanů freak přes techniku, jsem přesvědčená, že technologie má primárně sloužit příběhu a dílu. Podobně to mám i s formáty. Chápu, že je potřeba dodávat obsah i na sociální platformy, a neuráží mě, když se někdo dívá na Molocha na mobilu: ne každý je filmový fanatik, který potřebuje chodit do IMAXu. Spíš mi vadí, když se kamera moc předvádí: to mě jako divačku odpojuje od příběhu. Nejvíc si vážím toho, když kameraman dokáže technickou stránkou co nejlíp sloužit ději.

Co jste se naučila na reklamách?

Je to skvělá škola techniky. V reklamě bývá hodně peněz a navíc jde o krátkodobé projekty, takže člověk má větší volnost vyzkoušet si různé vybavení a postupy. Ve filmech a seriálech máte od začátku nastavený technický setup, ze kterého pak už jen málokdy vybočíte. Ze seriálů jsem hodně vycvičená co do vyprávění obrazem a time managementu, ale chybí mi dohnat technické postupy – a na to jsou nejlepší právě reklamy. Tenhle rok se jim chci věnovat víc.