Čím pro vás byl Karavan specifický?

Specifický je každý projekt v tom, že se člověk musí naladit na vlnu režiséra a pokusit se uchopit hlavní záměr, to je pro mě stěžejní. Zuzana je velmi citlivá filmařka: je pro ni důležitá autenticita situací, pracuje s až dokumentární přesvědčivostí a pravdivostí. Vyhýbá se jakékoliv umělosti. Díky tomu Karavan hodně působí na podvědomé úrovni, zasáhne diváka pod kůži: ačkoliv je hraný a stylizovaný, působí nesmírně reálně. Podobný přístup jsme používali i ve zvuku: hráli jsme si v něm s naprostými jemnostmi a detaily. Ale ve výsledném mixu musí všechny prvky zvukové úložky působit maximálně věrohodně, přirozeně i funkčně.

Jak to „hraní si“ probíhalo?

Kontaktní zvuk na place natáčela Klára Javoříková, pak jsme se v práci střídali s kolegou Michalem Deliopulosem, se kterým spolupracuju často. Já jsem se Zuzanou pracoval hlavně na postprodukci, kde jsme cizelovali drobnosti jako zvuky dechu. I když se natáčely ve studiu, musely v celku fungovat, jako kdyby šlo o zvuk nahraný kontaktně. Divák by ve filmu neměl pocítit, jakým způsobem zvukař zvukovou stopu tvoří, stejně jako by neměla vyčnívat hudební složka. V ideálním případě by měl zvuk ve filmu působit jako jednolitá vrstva, ve které si divák jednotlivých výrazových prostředků nemá šanci všimnout.

Jakou jste měli s Kirchnerovou zvukovou koncepci?

Zuzana chtěla výrazně pracovat s intimitou a blízkosti hlavních postav ve filmu. Od herců proto slyšíte i nejjemnější zvukové projevy, jako byste byli přímo u nich. Zuzana taky chtěla, aby zvuková a hudební složka nebyly návodné – aby sound design ani muzika vytvářely náladu, ale nediktovaly emoce. Hudební dramaturgie se dlouho hledala právě proto, aby nenarušovala pocit přirozenosti.

Jak jste zachycovali ty jemné zvukové projevy herců?

David, hlavní mužská postava, moc nemluví, protože je to kluk s Downovým syndromem. Z jeho představitele, neherce Davida Vodstrčila, jsme tedy potřebovali dostat autentické zvuky jako právě dechy nebo mlaskání. S neherci je těžké točit postsynchrony, protože to probíhá v nepřirozeném prostředí, ve studiu, kde je ticho a přítmí a nic člověka neinspiruje k tomu adekvátně reagovat na dané situace, což dobří herci umějí. Takže David třeba ležel a Zuzka ho lechtala, jindy jsem ho různě mačkal a kroutil, nebo když jsme potřebovali točit hekání, rozběhali jsme Davida na schodech. Nicméně David se projevil jako velmi šikovný herec. Michal Deliopulos zase vybíral a zpracovával zvuky, které nesou charakter Itálie – cikády, cvrčky, moře... Bylo skvělé, že jsme měli čas dát si s tím opravdu práci. U Zuzany platí, že dokud nejsme s tím, na čem zrovna pracujeme, opravdu spokojení, nejde se dál.

Se Zuzanou Kirchnerovou jste spolupracoval už na jejím filmu Bába, teď oba působíte na seriálu o spisovatelce Simoně Monyové pro VOD platformu Oneplay. Jak se posunula vaše souhra?

Jsme kamarádi, takže naše spolupráce je milá a její styl tvorby dobře znám. Z mého pohledu jsme třeba v Bábě pracovali s s koncepcí poměrně ostrých zvukových střihů a nástupů, kdežto v Karavanu jsou přechody mnohem barevnější, postupnější a různorodější.

Jste podepsaný pod tak různorodými filmy jako animovák Kozí příběh se sýrem, pohádka Čertoviny nebo hudební dokument Velký finále PSO. Jak se práce na nich liší?

Kozí příběh se sýrem byla první česká celovečerní 3D animace. U hraného filmu zvukař vychází z kontaktního zvuku, má nějaký základ, aspoň dialogy, kdežto u animáku nemáte nic. Je to nepopsaný list papíru, vše, co se děje ve zvukové stopě, je na vás. I v pohádce máte větší prostor pracovat se stylizací. Obecně je pro mě v mé profesi důležitá pestrost a možnost jít s filmem co nejvíc od začátku až do konce.

To nebývá samozřejmost?

Dříve bývala, ale v posledních letech se jednotlivé kategorie zvukařských prací snaží i u nás zprofesionalizovat po západním vzoru. Existují zvukaři specializovaní na natáčení kontaktního zvuku na placu, na natáčení ruchů, editaci zvuku, sound design, mix... Každý z nich to udělá řemeslně dobře, ale když se na zvuku podílí tolik lidí, co se stane s celkovou koncepcí? Dnes už není možné, aby jeden zvukař dělal všechno od příprav přes natáčení, čištění zvuku, střih, nasazování atmosfér až třeba po nahrávání muzik. Ale je mi sympatičtější, když je pod jednotící myšlenkou podepsaný jeden člověk, který filmu vtiskne svůj styl, než když zvuk udělá řada tvůrců řemeslně dobře, ale bez jisté originality. Když jste u filmu přítomen od začátku do konce, dokážete věci promyslet dopředu a ohlídat si je. Například na pohádce jsem se domlouval s režisérem, kde se má herec procházející lesem lekat: už na place jsem si tak připravoval materiál pro postprodukci.

Je nějaká fáze práce na zvuku, která vás baví obzvlášť?

Nejradši mám právě tu barevnost. Když se dostanu na plac, natočím si, co potřebuju. Vím třeba, že chci konkrétní atmosféru nahrát na určitý vícekanálový mikrofon, a vím, že to za mě nikdo takhle neudělá. Ale na place to bývá dlouhé a náročné, takže se brzo začnu těšit do postprodukce na sound design, výběr zvuků, střih a mix. A když už zase sedím moc dlouho ve studiu, rád se zajdu podívat na plac na živé lidi. Rutina by mě ubíjela.

Jak jste se k profesi mistra zvuku dostal?

V pubertě mě uchvátila muzika, sáhnul jsem po elektrické kytaře, založili jsme s kamarády několik kapel. Dva roky jsem pracoval v hudebním studiu: vyzkoušel jsem si, jaké je točit kapelu i symfonický orchestr. Když jsem začínal a nastoupil do České televize, myslel jsem, že mě to tam potáhne k hudební zvukařině, ale postupně jsem zjistil, že práce u filmu je mnohem pestřejší a zajímavější.

Je nějaký zvuk, který máte obzvlášť rád nebo nerad?

Z těch, které nasazuju do filmů? Při tvorbě sound designu ve filmu pracujeme s obrovskou škálou nově natočených i archivních zvuků. A podobně jako je například komponovaná orchestrální hudba, kde místy hraje jen sólový nástroj, místy celý orchestr, tak i ve zvukových vrstvách filmu občas zahraje současně veliké množství zvuků a stop. Obvykle se třeba jediný zvuk skládá z desítek zvukových vrstev a míchá se v jeden. Ale mám rád třeba takový starý archivní vítr, který zní až pohádkově. Působí na mě harmonicky a relaxačně. Není to věc, co by fungovala vždy a všude, ale v titulcích Karavanu hraje.