Za co se dávají výroční ocenění u kostýmů? Za to, že odrážejí charaktery postav? Že rezonují s výpravou? Že odpovídají historické době?

Asi za tohle všechno. Kostýmy z filmů ze současnosti se moc neoceňují, většinou to bývají dobovky nebo pohádky. Kostýmy nesmějí moc vyčnívat, musím je tvořit  v souhře s architektem a maskéry, abychom spolu vytvořili charakter postavy a aby zároveň zapadla mezi ostatní figury a aby šla s příběhem. U Volhy jsme takhle museli jít dvěma dekádami, od 70. let skoro do devadesátek, což bylo dost náročné. Kostýmy musely být výtvarné a zároveň historicky věrné, protože někteří diváci tohle hodně sledují a rádi si rýpnou – á, tahle košile tehdy ještě nebyla!

Takže vám diváci vytýkají historické nesrovnalosti?

Stává se to. Ale jde o to, co chcete říct. V seriálu Metoda Markovič: Hojer, který se odehrává v 80. letech, jsme šli jinou cestou. Režisér Pavel Soukup je ročník 1990, vyrůstal po pádu komunismu. Snažil se tu dobu načerpat z knih a dalších zdrojů, ale sám říkal, že se seriálem chce přiblížit spíš mladší generaci. Takže mi nešlo ani tak o to, aby byl kostým přesný, jako spíš aby seděl do barevné stylizace. Mám reakce od vrstevníků své dvacetileté dcery, že právě tahle stylizace jim danou dobu pomohla přiblížit.

Co vás na Volze bavilo nejvíc?

Ten průřez dobami, který byl sice těžký, ale zároveň představoval výzvu v tom, abych udrželi jednotnou linii. A pak to, že jsme si mohli natočit porno! Potřebovali jsme scénu z dobového pornofilmu, ale bylo by příliš složité získat autorská práva k nějakému autentickému, tak jsme se rozhodli natočit si to sami. A to je úplně jiná disciplína, než jsem zatím dělala. Měli jsme tam skutečné pornoherce, kteří byli naprostí profesionálové a zároveň úplně skromní. A protože jsme porno točili jenom jako, byli nám i vděční, že si mohli trochu odpočinout.

Je nějaká dekáda 20. století, kterou máte obzvlášť ráda?

Určitě 40. léta. Ale zatím jsem si je vyzkoušela jen na divadle, třeba v inscenaci Davida Ondříčka 39 stupňů, nebo v televizi v povídkovém cyklu Škoda lásky s mým manželem, režisérem Janem Pachlem. To mě bavilo hodně.

Vedle řady dobovek jste pracovala i na mnoha komediích ze současnosti, filmech jako Sladký život, Zbožňovaný, Večírek... Co vás baví víc?

Těžko říct. I současnost si můžete nějak zajímavě nastylizovat, pokud je tomu přístupný režisér a další tvůrci. Třeba letní komedie Jedině Tereza se odehrává v současnosti, ale výtvarně jsme se v ní inspirovali 50. a 60. lety. A to mě samozřejmě baví víc než filmy, u kterých jde jen o to, aby se u nich lidé zasmáli.

Jste zastánkyně toho, že kostým má sloužit, nebo se dovedete odvázat a udělat ho tak, aby na sebe upozorňoval?

Jde o to, co potřebuje ten který projekt. Ale obecně si myslím, že kostým má sloužit, a rozhodně netrvám na tom, že co se líbí mně, to si na sebe herec musí vzít. Jde mi o kompromis, o spolupráci – nejen s režisérem a kameramanem, ale třeba i se zvukařem, aby mu kostým nešustil. A samozřejmě s hercem: když se v kostýmu nebude cítit dobře, bude se mu špatně hrát, bude to svádět na oblečení... I to se stává.

Kde sháníte kostýmy a látky pro retro projekty?

Dobrým zdrojem jsou výkupy, které pořádá Česká televize: vyhlásí konkurz, že hledá kostýmy a doplňky k určité době, a lidé je tam donesou. Fundus ČT se tím krásně osvěží a je skvělé, že mezi těmi věcmi bývají i brýle, šperky, rukavičky, klobouky, zdánlivé detaily, které ale kostým ve velké míře dotvoří. A jen vzácně se stane, že se najde celý štok dobové látky. Látky se ostatně dost často nahrazují, protože některé materiály jsou nepoužitelné právě třeba kvůli zvuku.

Mezi česká filmová řemesla, která mají v zahraničí skvělé jméno, patří i krejčové, švadleny, šičky... Jak tuhle tradici vnímáte?

I moje sestra je kostýmní návrhářka a naše babička nám odmalička šila. Obracely jsme se na ni i když už jsme se jako návrhářky živily. Takže ano, máme u nás opravdu šikovné lidi, ale ubývají. A jde o to, aby si nejen uměli spíchnout sukni, ale aby taky věděli, jak vypadá rokoko, empír, 40. léta... Na druhou stranu je otázka, jestli to ještě bude zajímat diváky. Dnešní děti už mezi historickými styly moc nerozlišují, například v seriálech na Netflixu se ty rozdíly dost stírají.

Jak jste se ke své profesi dostala?

Velmi náhodně. Vystudovala jsem výstavnictví na Střední umělecké škole průmyslové v Praze na Žižkově. S Vojtěchem Maškem, který tam studoval scénografii a později natočil třeba Arvéda, jsme se přihlásili na filmovou školu do Zlína. Já jsem tam na kameře vydržela jen rok, ale kamarádům, kteří se později dostali na FAMU, jsem později začala pomáhat s dekoracemi, maskami, kostýmy... Potom jsem dělala divadelní kostýmy pro scénografa Martina Chocholouška. Všechno jsem se musela naučit sama.

Vojtěch Mašek napsal scénář ke snímku Fricasse, na kterém jste se rovněž podílela. Jak na to vzpomínáte?

Velmi ráda. Byl to ještě studentský film režiséra Martina Krejčího, se kterými jsem vlastně začala svou kariéru kostýmní výtvarnice. Na Fricasse mě bavilo spojení výtvarna s absurdnem.

Na Českého lva jste byla nominovaná už za kostýmy k filmu Ztraceni v Mnichově režiséra Petra Zelenky, se kterým jste dělala i seriál Dabing Street. Jak se vám s ním pracuje? A co chystáte dál?

S Petrem se mi pracuje výborně. Hlavně se bavím u jeho scénářů. I když je čtu několikrát, což je v naší profesi běžné, tak mě třeba ani po sedmé nenudí. Teď spolu právě připravujeme osmidílný seriál pro Českou televizi Limity, který bude o ekologických aktivistech. To je téma, které jsem ještě nedělala, tak se těším.

Zároveň s Janem Hřebejkem natáčíte komedii Výjimečný stav.

S Honzou jsme dělali i komediální krimiseriál Boží mlýny (2021), který jsme co do kostýmů hodně stylizovali, to mě bavilo. Ve Výjimečném stavu Honza moc stylizované kostýmy nechce, ale třeba u postavy, kterou hraje Tatiana Dyková, jsem si dopřála hodně výrazné barvy. Jsem zvědavá, co z toho vznikne.

Jaký žánr byste si chtěla vyzkoušet?

Moc bych chtěla pracovat na filmové adaptaci komiksu, něco jako věci od Marvelu. V Česku na to ale nejsou prostředky. A potom fantasy nebo pohádku, to už je realističtější představa.