Brabcová je známá především jako střihačka uznávaných dokumentů Gottland (2014), FC Roma (2016) a Moje nová tvář (2023) a také animovaného filmu Michaely Pavlátové Moje slunce Mad (2021). Mezi její další významné počiny patří dokumentární film Krystyny Krauze Návrat Agnieszky H. (2013) o režisérce Agnieszce Hollandové a dokument Benjamina Tučka Plán (2014).

Brabcové však není cizí ani režie, natočila studentské filmy Pan Mireček (2010) a The Weekend House (2012) a podílela se na režii snímku ze soukromí Jana Švankmajera Přežít svůj život (teorie a praxe) (2010). Scénář k filmu Divočina, který napsala společně s Anetou Sláma Honzkovou, získal cenu Filmové nadace za nejlepší domácí nerealizovaný scénář roku 2020.

Rodina na konci světa

Divočina je rodinné drama o smíření a odpuštění, které se odehrává v napjaté atmosféře probíhající klimatické změny. Vyprávění přibližuje složitý vztah mezi stárnoucím samotářem Bogdanem a jeho dospělou dcerou Martou. Marta, která hledá útočiště před svým násilnickým partnerem, přijíždí se svými dcerami Agátou a Mínou do otcova venkovského domu, kde ho nachází uprostřed příprav na blížící se apokalypsu. Jejich vztah, poznamenaný neshodami z minulosti, slouží jako katalyzátor Martiny proměny.

Prostředí filmu – osamocený dům uprostřed lesa plného divočáků – odráží vnitřní zmatek postav. Opakující se motiv těchto zvířat demonstruje narušení přírodní rovnováhy a vyvolává obavy ze stavu životního prostředí. 

Martin otec, který celosvětový problém životního prostředí vnímá jako svou osobní pohromu, se stáhne do izolace a připravuje se na soudný den. Film zkoumá, jak rodinné konflikty odrážejí a ovlivňují vztah lidí k životnímu prostředí. Snímek Divočina, který čerpá inspiraci z režisérčina života – a také z osamělého života jejího otce uprostřed brdských lesů – je obrazem generačních konfliktů a hledání stability uprostřed změn.

Vývoj Divočiny, kterou Brabcová popisuje jako film o „pomíjivosti, odpuštění a naději“ probíhal v době, kdy jí umřel otec a narodily se jí vlastní děti. Tyto události režisérku přivedly k úvahám o budoucnosti a povaze vztahů mezi rodiči a dětmi a přispěly k hlubší propracovanosti postav filmu.

Surrealistické sociální drama

Vizuální styl filmu kombinuje přirozený realismus s pohádkovými prvky. Kameraman David Hofmann, který se podílel také na road komedii Jana Prušinovského Grand Prix (2022) a debutu Adama Martince Mord (2024), ve své práci často používá dokumentární prvky, ruční kameru, širokoúhlý objektiv a formát obrazu 1,85:1, který dodává komorním scénám filmu bezprostřednost. Surrealistické prvky, jako tajemná přítomnost divokých prasat zachycených prostřednictvím záběrů z fotopastí, vyvolávají strašidelnou, nadpozemskou atmosféru. „Hodně jsme pracovali s přirozeným světlem. Právě Davidův intuitivní přístup k scenérii, dynamická práce s ruční kamerou, citlivost k hereckým výkonům a mistrovské využití přirozeného světla činí jeho styl tak jedinečným. Pozoruhodnou invenci projevuje také v přístupu ke color gradingu. „Našim cílem bylo co nejvíce se přiblížit postavám, autenticky zachytit jejich vztahy a emocionální stavy,“ uvedla Brabcová.

Jednou z pozoruhodných inovací bylo už zmiňované používání záběrů z fotopastí k zachycení pohybu volně žijících zvířat. Producent Jakub Rálek z BFILM.cz vysvětluje: „Po celém lese jsme rozmístili pět skrytých kamer, které nám umožnily natočit divočáky v jejich přirozeném prostředí. Tyto záběry se budou prolínat příběhem a vytvářet vizuální jazyk, který stírá hranici mezi světem lidí a zvířat.“ Natáčení v brdských lesích bylo náročné, zejména práce se živými zvířaty. Jedním z důležitých „účinkujících“ byl ochočený divočák, speciálně vycvičený pro účely natáčení. 

Příroda v Divočině je vykreslena jako kouzelná říše. K navození pocitu bezčasí a nejistoty spojeného s blížící se apokalypsou režisérka strategicky využívá přechodné denní doby, které, společně s mírnou nestabilitou ruční kamery a znepokojivými vizuálními prvky vytvářejí snovou, téměř pohádkovou atmosféru. To vše odlišuje Divočinu od většiny dramat, zabývajících se toxickými rodinnými vztahy.

Přežití uprostřed chaosu

V centru pozornosti filmu Divočina jsou dysfunkční vztahy. Napjatá dynamika mezi Martou, v podání Kláry Issové (Pražské orgie, 2019), a jejím otcem Bogdanem – jehož ztvárnil Jan Vlasák, který si nedávno zahrál také v sci-fi dramatu Bod obnovy (2023) – podtrhuje všeobecní generační nesoulad. Jak poznamenává Brabcová, Bogdan ztělesňuje všelidský boj proti nevyhnutelnosti konce života, což je téma tragické i komické, a jeho lpění na přežití kontrastuje s Martinou touhou po citovém uzdravení se z následků domácího násilí.

Martina osobní krize, která vrcholí rozpadem rodiny, je ve filmu vykreslena jako součást složitějšího procesu. Domácí scény odhalují, že její partner Milan – kterého hraje slovenský herec Juraj Loj, známý z filmu Šarlatán Agnieszky Hollandové (2020) – byl katalyzátorem nevyřešených problémů Marty s otcem. Roli Kovboje, ekologa a lesníka, který pracuje v krematoriu pro domácí zvířata ztvárnil Jan František Uher, držitel Českého lva za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli za svůj debut ve filmu Olma Omerzua Všechno bude (2018). I přes velký věkový rozdíl, se Kovboj nakonec stane Martinou novou láskou. „Postava Kovboje vnáší do filmu pocit naděje a prvek absurdní transcendence – místy až komický,“ říká Brabcová.

Přestože se nejedná přímo o ekologický film, přemnožení divočáků a znečištění řek v Divočině slouží jako metafora pro přírodní nerovnováhu. Martě, která se potýká s pocity viny a strachu, se ve snech zjevuje prasnice, kterou omylem srazila autem. Producent Rálek poznamenává, že příběh odráží obecné znepokojení nad tím, jak náš vztah k přírodě odráží naše vzájemné vztahy. Spojení osobního dramatu a ekologické alegorie vzbudilo mezinárodní zájem a film byl vybrán do několika platforem pro vývoj: Mediterranean Film Institute, ACE Producers a Sofia Meetings.

Hlavní natáčení filmu probíhalo v září a říjnu 2024 na různých místech České republiky a postprodukce potrvá až do jara 2025. Producent předpokládá, že první verze filmu bude připravena v lednu 2025 a finální verze pak v březnu 2025. Divočina je česko-slovensko-maďarská koprodukce, na níž se jako producent podílí BFILM.cz a koprodukční partneři slovenská Grimaldi Production, maďarský Filmfabriq a Česká televize. Film podpořil Státní fond kinematografie, Kreativní Evropa MEDIA, slovenský Audiovizuální fond a Maďarský národní filmový fond. Domácí premiéra je předběžně naplánována na podzim 2025 a už probíhají i jednání s mezinárodním sales agentem.

Jakub Rálek, je přesvědčen, že film Divočina bude mít celosvětový ohlas: „Je to příběh, který osloví každého. Je o přežití: emocionálním, fyzickém i environmentálním. Je o hledání cesty vpřed tváří v tvář chaosu.“