Česká republika bude v roce 2026 čestným hostem knižního veletrhu ve Frankfurtu a do středu zájmu se tak dostává nejen česká literatura, ale také její pozoruhodné metamorfózy na filmovém plátně. Česká – a předtím československá – kinematografie tradičně považovala literární díla za více než jen zdrojový materiál: romány, povídky a poetické texty sloužily jako stavební základy pro některé z nejceněnějších a mezinárodně neuznávanějších filmů Československa a Česka. Mnohé z těchto adaptací dnes patří k pokladům české kinematografie, které utvářejí její estetickou identitu, definují její historický sebe-obraz a upevňují její postavení v kánonu evropského art filmu.

Filmové adaptace české literatury – od monumentálních zpracování literatury po subverzivní reinterpretace nové vlny a experimenty překračující žánrové hranice – opakovaně rozšiřovaly kulturní dosah psaného slova. Přenášely české příběhy přes hranice v dobách, kdy byla literatura sama omezována, cenzurována nebo nedostupná. Tyto filmy nejsou pouze sekundárními ozvěnami literárních úspěchů, jsou paralelními kulturními milníky, které českému filmu zajistily trvalé místo ve světové filmové historii a zároveň potvrdily pozici literatury jako jednoho z nejdůležitějších tvůrčích motorů české kinematografie.

Tvůrci kánonu

Jednou z nejslavnějších knižních adaptací je dodnes Markéta Lazarová, monumentální filmová verze baladického románu Vladislava Vančury z roku 1931, kterou natočil František Vláčil v roce 1967. Film se zaměřuje na duchovní a morální probuzení dospívající Markéty, která se ocitla v osidlech drsné společnosti znepřátelených tlup, psanců a křehké víry. Sága, zakořeněná v étosu 13. století, se odehrává ve fiktivním království, mimo konkrétní historickou dobu, které se snaží nastolit pořádek. Film Markéta Lazarová, často označovaný za nejlepší český film všech dob, získal své jméno díky výjimečné syntéze formálního radikalismu, vysoké úrovně produkce a mýto-tvornosti a transformoval národní literární klasiku do filmového zážitku, který svým dosahem, důsledností a uměleckou autonomností zajistily české kinematografii pevné místo v kánonu evropského modernismu.

K literatuře se Vláčil vrátil o dva roky později, kdy přesunul svou pozornost od středověkých legend k morálnímu zúčtování poloviny 20. století. Film Adelheid (1969), který je adaptací novely Vladimíra Körnera z roku 1967, se odehrává po druhé světové válce. Je příběhem českého důstojníka, který navázal napjatý a rozporuplný vztah s Adelheid, německou dcerou majitele panství v československých Sudetech, před válkou osídlených převážně Němci. Když důstojník plní svůj úkol spravovat zabavené panství, jeho osobní touhy se dostávají do rozporu s kolektivní vinou a neodůvodněným násilím. Díky své přísné formální důslednosti a odmítání morálního zjednodušování se film Adelheid stal jedním z nejhlubších českých filmových pojednání o poválečném traumatu. 

Odklon od strohosti modernismu představuje film Babička, adaptace klasického románu Boženy Němcové z roku 1855, který byl od počátků české kinematografie zfilmován několikrát. Příběh se odehrává v idealizované venkovské komunitě. Jeho hlavní hrdinkou je starší žena, jejíž tichá moudrost, morální autorita a harmonie s přírodou formuje životy její rodiny i sousedů. Film nabízí vizi sociální kontinuity, etického řádu a lidských hodnot, která se otevírá spíše prostřednictvím každodenních rituálů než dramatických konfliktů. Z několika filmových verzí románu se určující vizuální interpretací stala adaptace Antonína Moskalyka z roku 1971, potvrzující zásadní roli románu při utváření české národní identity.

Souběžně s Babičkou Boženy Němcové se filmaři znova a znova pokoušeli o interpretaci postavy Dobrého vojáka Švejka, anarchistického antihrdiny nedokončeného románu Jaroslava Haška, který vycházel na pokračování v letech 1921 až 1923. Dobrý voják Švejk prošel cestou od knihy k filmovému plátnu, od němých filmů přes ranou éru zvukového filmu až po televizní seriály. Nejuznávanějšími jsou však filmové verze z poloviny 20. století v režii Karla Steklého s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli, které v kolektivním povědomí zafixovaly filmovou podobu Švejka. Švejk, který rozhodně není pevně danou postavou, funguje jako kulturní barometr – svou předstíranou slabomyslností maskuje pronikavou inteligenci, odhaluje absurditu moci, byrokracie a militarismu. Každá filmová adaptace přizpůsobila Haškovu satiru určitému historickému okamžiku – ať už šlo o konfrontaci s imperiální autoritou, nacistickou okupací nebo socialistickou konformitou – a ze Švejka se tak stal spíše flexibilní prostředník pro vyjádření nesouhlasu než neměnný hrdina.

Nová vlna

Vznik československé nové vlny v 60. letech se časově shodoval s intenzivnějším zájmem o současnou beletrii, nikoli jako zdroje hotových příběhů, ale jako prostředku formální a etické transformace. V době, kdy byl veřejný diskurz stále více omezován, nabídla adaptace literárních děl filmařům cestu k přehodnocení historie, ideologie a individuální odpovědnosti.

Typickým příkladem je film Žert (1968), který natočil Jaromil Jireš podle stejnojmenného románu, debutu Milana Kundery, jehož díla patří v české tvorbě k nejčastěji překládaným a adaptovaným. Kunderovo dílo inspirovalo několik filmových adaptací doma i v zahraničí, ale Žert je z nich historicky a politicky nejvýznamnější. Román, prostřednictvím několika vypravěčů a časových posunů, ukazuje, jak může mít jediné ironické gesto nezvratné osobní a politické následky. V kontextu Československa konce 60. let se samotná adaptace stala skrytým aktem nesouhlasu, později, po sovětské invazi v roce 1968, ještě posíleným oficiálním zákazem filmu.

Ještě radikálnější přístup k adaptaci najdeme ve filmu Démanty noci (1964) režiséra Jana Němce, na motivy povídky Arnošta Lustiga Tma nemá stín, publikované v roce 1958. Němec nevyužívá Lustigův příběh o holocaustu jako expozici nebo psychologické pozadí filmu – ze zdrojového materiálu si vybírá pouze nejzákladnější vjemy: hlad, strach, vyčerpání a rozpad času. Dialogy jsou sporé, motivace nejasné a vzpomínky se objevují v halucinogenních záblescích. Adaptace zde opouští věrnost příběhu ve prospěch autenticity zkušenosti. Tím režisér vyjadřuje svůj názor, že k určitým historickým traumatům lze přistupovat pouze nepřímo – prostřednictvím fragmentace a smyslového ponoru – a nikoli vysvětlováním.

Tento introspektivní, subjektivní styl je charakteristický i pro film Obchod na korze (1965), který natočili Ján Kadár a Elmar Klos podle povídky Ladislava Grossmana z roku 1962 s názvem Past. Příběh se odehrává v malém slovenském městečku během arizace židovského majetku za druhé světové války a představuje obyčejného muže, jehož pasivní ústupčivost vede k morální katastrofě. Zatímco Démanty noci zachycovaly trauma prostřednictvím smyslového prožitku, Obchod na korze zkoumá historické násilí prostřednictvím triviálnosti každodenních rozhodnutí a proměňuje skromný literární námět v drtivé etické podobenství. Oscar za nejlepší cizojazyčný film, který film získal, přinesl československé nové vlně celosvětovou pozornost a potvrdil, že filmové adaptace děl československých autorů mohou sloužit nejen jako podnět k zamyšlení, ale také nést univerzální morální poselství.

Hrabal na plátně

Podobně zásadní roli v adaptacích literatury českými filmaři zaujímá i dílo Bohumila Hrabala, které slouží jako klíčový zdroj reflexe dějin 20. století. Hrabalova tvorba, zakořeněná v mluveném jazyce, hospodských anekdotách a fragmentech vzpomínek obyčejných lidí, nabídla filmařům alternativu k monumentálním historickým příběhům. Hrabalovy příběhy se nezaměřují na hrdinské osudy nebo explicitní politická prohlášení a historii reflektují zejména prostřednictvím každodenního přežívání, tichých kompromisů a momentů absurdity, které nepřímo evokují válku, okupaci a totalitu. Tento přístup silně rezonoval zejména v obdobích, kdy byla historie zpochybňována, cenzurována nebo oficiálně reinterpretována.

Filmařem, který dokázal tuto citlivost nejlépe přenést na plátno, byl Jiří Menzel, jehož adaptace Hrabalovy prózy zaujímají v české kinematografii zásadní postavení. Mezinárodně nejuznávanějším z nich je film Ostře sledované vlaky (1966), odehrávající se během nacistické okupace. Film kombinuje erotickou frašku s nevyhnutelnou tragédií a vykresluje historii jako okolnost, která zasahuje do soukromých životů téměř náhodou. Film Skřivánci na niti (1969), který byl po dvě desetiletí zakázán, nabízí stejně neopakovatelný pohled na raná léta komunistické represe a zdánlivě lehkým, lidským tónem zobrazuje život politických vězňů a „buržoazních živlů“ degradován na práci ve šrotišti. Menzelovy adaptace Hrabalových děl – včetně jeho pozdějších historických filmů, jako je Obsluhoval jsem anglického krále (2006) – zaměřených na život v Československu od meziválečného období přes nacismus a komunismus až po vzestup a pád prospěchářského číšníka, vytvořily charakteristický model historického filmu, ve kterém je pozadí moci a ideologie odhalováno spíše prostřednictvím ironie, anekdot a okrajových postav než přímé dramatizace. 

Hrabalova próza opakovaně přitahovala i další filmaře napříč generacemi a potvrdila tak svůj zásadní význam pro československou a českou kinematografii. Filmová antologie Perličky na dně (1965) představuje rané kolektivní vyjádření československé nové vlny, které slučuje její vznikající estetické tendence a ilustruje, jak Hrabalovy zdánlivě skromné příběhy vyvolávaly u stejné generace filmařů radikálně odlišné filmové přístupy.

Překračování žánrových hranic

Adaptace literárních děl hrály v české a československé kinematografii klíčovou roli také v ohýbání a produktivním narušování žánrových konvencí, často s využitím populárních žánrů, které sloužily jako trojský kůň pro filozofické zkoumání a politickou alegorii. Klíčovým dílem této tradice je film Spalovač mrtvol (1969), který je adaptací románu Ladislava Fukse z roku 1967 v režii Juraje Herze, jehož škála literárních adaptací, od Morgiany (1972) až po temné zpracování Panny a netvora (1978), odhaluje Herzovu fascinaci posedlostí, represí a morálním úpadkem. Spalovač mrtvol, zdánlivě černá komedie a psychologický horor, je mrazivou studií morálního rozkladu, která sleduje, jak totalitní logika proniká do soukromých fantazií, profesních ambicí a rodinného života. Herz podtrhuje vyznění Fuksovy groteskní prózy obludným barokním vizuálním stylem, zkresleným zvukovým designem a přehnanými hereckými výkony a transformuje tak text na stránkách knihy do tísnivé filmové halucinace. Výsledkem je kultovní klasika, jejíž žánrová hybridita na pomezí hororu, satiry a alegorie jí zajistily trvalý mezinárodní ohlas.

Podobně i fantastická literatura umožnila československým a českým filmařům uplatnit žánr v globálním měřítku. Film Ikarie XB 1 (1963) v režii Jindřicha Poláka, natočený na motivy románu polského spisovatele Stanisława Lema z roku 1955 K mrakům Magellanovým, je mezníkem evropské science fiction. Film odmítá laciné spektakulární efekty ve prospěch filozofické přísnosti a představuje vesmírné cestování jako etický a psychologický experiment, v němž je v popředí kolektivní odpovědnost a paměť. Jeho čistý, modernistický výtvarný styl a kontemplativní tón měly výrazný vliv na žánr, předjímal prvky, které později popularizoval film 2001: Vesmírná odysea, a potvrdil, že  literární adaptace z Československa jsou schopné konkurovat špičkové mezinárodní žánrové kinematografii.

Stejně výjimečným je film Valerie a týden divů (1970) v režii Jaromila Jireše, adaptace surrealistického románu Vítězslava Nezvala z roku 1935, který byl vydán v roce 1945. Film využívá prvky gotických příběhů, erotické symboliky a pohádkové logiky a představuje dospívání jako snový iniciační rituál. Lineární vyprávění Jireš ve svém filmu nahrazuje obrazností podobnou bohatému vizuálnímu gobelínu, kde bez jasných hranic vedle sebe koexistuje touha, strach a folklór. Adaptace se zde stává aktem surrealistické transformace a proměňuje text v kinematografickou snovou krajinu, vzpírající se racionálnímu výkladu.

O více než deset let dříve, ve filmu Vynález zkázy (1958), se Karel Zeman, známý také jako „český Méliès“, inspiroval rytinami z knih z 19. století a pro svou adaptaci vlasteneckého románu Julese Vernea z roku 1896 Tváří k praporu vytvořil revoluční vizuální styl, v němž spojil živou akci, animaci a grafický design do souvislého estetického světa. V době svého uvedení se film stal nejúspěšnější československou produkcí všech dob a ovlivnil celé generace budoucích filmařů, od Terryho Gilliama po Hayao Miyazakiho.