Skutečný příběh, nikoli true crime

Seriál Monyová se od samého počátku liší od konvencí, které dominují současným filmům o skutečných zločinech. Na rozdíl od nich nevyužívá jako rámec vyprávění vyšetřování zločinu, nestaví na jeho napětí a nefixuje se na pachatele. Pravidla vyprávění používaná pro true crime v seriálu Monyová nahrazuje subjektivní pohled protagonistky a sledování vnitřní dynamiky vztahu s násilníkem, jeho postupnou eskalaci, emocionální rozpory a cykly náklonnosti, ovládání a strachu.

Monyová je šestidílná minisérie, která se zaměřuje na životní příběh Simony Monyové – jedné z komerčně nejúspěšnějších českých spisovatelek své generace – od roku 1997 do doby její vraždy v roce 2011. Díky svým romantickým příběhům psaným s humorem, ironií a emocionální přímočarostí si Monyová vybudovala pevné pouto se svými čtenáři. Na veřejnosti měla image sebevědomé, samostatné ženy a autorky, avšak v soukromí žila ve zcela jiné realitě.

Na vrcholu své slávy se Monyová rozvedla se svým prvním manželem, s nímž měla dva malé syny, aby se mohla plně věnovat romantickému vztahu, o kterém věřila, že ji změní život. Touha po „pravé lásce“ ji přivedla k druhému manželství, které se zpočátku jevilo jako naplňující, ale nakonec se projevilo jako velmi toxické. Její druhý manžel je v seriálu vykreslen jako narcista a manipulátor, který spisovatelku stále vice psychologicky a emocionálně ovládá.

Monyová se ocitla v pasti nezdravého vztahu i navzdory veřejnému uznání, finanční nezávislosti a společenskému postavení. Seriál jasně ukazuje, že jí úspěch ani bohatství neochránily ani jí neusnadnily odchod z manželství. Ačkoli se jí nakonec podařilo od násilníka odejít, její život skončil tragicky – manžel jí ubodal.

Seriál příběh Monyové neredukuje na jakousi případovou studii nebo varovný příklad a představuje spisovatelku jako komplexní osobnost formovanou ambicemi a přesvědčením, že je možné a zasloužené mít zároveň naplňující kariéru, rodinu, lásku i osobní svobodu. 

Kreativní producentka Klára Follová (TV Nova) o počátcích projektu řekla: „Opravdu mě šokovalo zjištění, že její příběh nebyl nikdy vyprávěn náležitým způsobem. Ne v bulvárním smyslu, ale z kulturního hlediska. Měla jsem pocit, že je to naprosto nezbytné, protože téma je tak zásadní a naléhavé.“ Pro Follovou nespočívá důležitost příběhu Monyové v nechvalné proslulosti tohoto zločinu, ale v odhalení skutečnosti, že domácí násilí existuje napříč společenskými a ekonomickými vrstvami. „Je to příběh o toxických vztazích,“ řekla, „o tom, jak se něco takového může stát i ženě, která je úspěšná, bohatá a zdánlivě má vše, co si může přát. Otázka, kterou si všichni kladou – proč neodešla? – je přesně tím špatným výchozím bodem. Není to tak jednoduché.“

Přístup Follové k látce ovlivnil seriál jak z hlediska dramaturgie, tak z hlediska etiky. Vývoj trval více než dva roky a byl provázen mimořádně ohleduplným a promyšleným procesem. V první řadě nechtěla producentka s projektem začít, aniž by měla souhlas rodiny Monyové. „To bylo naprosto zásadní. Kdyby její synové řekli, že nechtějí, aby se ten příběh vyprávěl, okamžitě bychom práci na projektu zastavili,“ řekla Follová.

Follová nepracovala s předem danou vizí seriálu, naopak oslovila několik režisérů, kteří svobodně, bez jejich pokynů a omezení, navrhli svůj vlastní přístup k materiálu. To, co ji nakonec přesvědčilo, aby se rozhodla pro Zuzanu Kirchnerovou, bylo odhodlání režisérky vyprávět příběh z pohledu Monyové – vrátit jí aktivní roli ve vyprávění.  „Vůbec to nevnímala jako kriminální příběh,“ řekla Follová. „Zajímala se o Simonu jako o ženu, spisovatelku a osobnost a chtěla jí vrátit její hlas.“

Kromě ženského pohledu je přínosem Kirchnerové do tohoto projektu slibný profesní vývoj režisérky. Její celovečerní hraný debut Karavan měl premiéru v sekci Un Certain Regard v Cannes v roce 2025 a stal se prvním českým filmem vybraným do této sekce za více než tři desetiletí. Její návrh pro seriál Monyová, kombinující vizuálně atraktivní ztvárnění s nekompromisním psychologickým zaměřením, se úzce shodoval s hlavním záměrem Follové: prozkoumat dynamiku zneužívání zevnitř, spíše než rekonstruovat události zvenčí.

Dynamika domácího násilí

Narativní struktura seriálu Monyová vznikala se záměrným odmítnutím pravidel lineárního životopisu nebo forenzní rekonstrukce. Pro hlavní scenáristku Barboru Námerovou (Špína, Světlonoc), s níž se na seriálu podílela Klára Follová a Marta Fenclová, bylo velkou výzvou najít takový úhel pohledu, který by působil emocionálně pravdivě a přitom by nevyžadoval faktickou přesnost.

„Nikdy jsme neměli za cíl říkat: přesně takhle se to stalo,“ řekla Námerová. „Nebylo by to ani upřímné, ani zodpovědné.“ Tým scenáristů se proto spíše soustředil na subjektivní pohled, zakotvený ve vnitřním životě protagonistky: jejím vnímání, pochybnostech, humoru a postupné ztrátě jistoty.

Seriál byl vyvinut prostřednictvím writers' room, což je pro českou televizi stále relativně neobvyklý model. Na základě zkušeností Námerové s mezinárodními programy vývoje projektů se tým společně se scenáristy Ivanou Sujovou a Jakubem Haubertem rozhodl pro kolaborativní proces, který umožnil zapracovat do materiálu více pohledů. „Uvědomila jsem si, jak moc může být pro seriál přínosné, když v něm zaznívá více hlasů,“ řekla, „zejména když jde o tak komplexní a citlivé téma, jako je zneužívání.“

Významnou součástí procesu psaní byl výzkum. Tým pracoval s archivními materiály, osobními svědectvími lidí blízkých Monyové a, co je nejdůležitější, s její vlastní literární tvorbou. Její romány, deníky a veřejné texty poskytly vhled nejen do událostí, ale i do tónu, rytmu a spisovatelčina pohledu na svět. „Neustále jsme si kladli otázku, jak by asi sama Simona chtěla, aby byl její příběh vyprávěn,“ řekla Námerová. Tato otázka se pro tým stala hlavním vodítkem.

Výsledkem je, že seriál Monyová odmítá definovat svou protagonistku pouze prostřednictvím násilí. Je představena jako mnohostranná postava: plodná spisovatelka s velkým smyslem pro humor, veřejná osobnost, matka a přítelkyně. „Bylo pro nás zásadní nemluvit o ní pouze jako o oběti,“ řekla Námerová. „Měla kolem sebe velký okruh lidí, kteří ji milovali, a to muselo být součástí příběhu.“

Jedním z důležitých vypravěčských nástrojů tohoto seriálu je začlenění literárního hlasu Monyové. Pasáže inspirované její tvorbou se objevují jako vnitřní monology nebo imaginární sekvence, které stírají hranici mezi prožitou zkušeností a tvůrčím vyjádřením. 

První epizody jsou svým tónem záměrně lehké, až hravé. Nejedná se tady o rozpor, ale o strukturální volbu. „Začátek [vztahu] je téměř vždy krásný,“ řekla Námerová. „Partner se vám zdá být dokonalý a lidé kolem vás také nevidí nic špatného, snad jen to, že je tam možná až příliš mnoho lásky.“ Postupný přechod od náklonnosti k ovládání partnera se odehrává pomalu, téměř nepostřehnutelně, odráží cyklickou povahu násilnických vztahů a sjednocuje emocionální prožitek diváka s prožitkem hlavní hrdinky.

Díky konzultacím s odborníky a oběťmi násilí se seriál úspěšně vyhnul zjednodušujícím morálním pohledům. „Démonizace ničemu nepomáhá,“ říká Námerová. „Nevysvětluje, jak tato dynamika ve skutečnosti funguje.“ 

Iluze lásky

Pro Kirchnerovou nebyl případ Monyové nikdy kriminálním příběhem. Její zájem o tento případ  spočívá v paradoxu, který byl jádrem povahy protagonistky: viditelná síla kombinovaná s vnitřní křehkostí. „Fascinovalo mě, jak silná a zároveň zranitelná byla,“ řekla režisérka. „Byla to úspěšná, populární osobnost, matka, a přesto se jí stalo tohle.“ Od samého začátku se tvůrčí tým shodl na jednom principu: Monyová nebude vykreslena jako stereotypní oběť. „Nechtěli jsme ji definovat prostřednictvím utrpení,“ řekla Kirchnerová. „Byla všechno, jen ne bezmocná.“

Tento přístup formoval vizuální jazyk seriálu i jeho ladění. Kirchnerová se rozhodla místo syrové nebo dokumentární estetiky použít stylizovaný, téměř romantický vizuální rámec, vycházející z populární romantické beletrie, kterou sama Monyová psala. První epizody se vyznačují vřelostí, sytými barvami a vizuální jemností. „Psala romantické romány pro ženy,“ řekla režisérka. „Chtěla jsem tedy, aby seriál odrážel tento svět a postupně ho podrýval.“

Jakmile začíná její vztah s budoucím druhým manželem, seriál přechází k vizuálně nápadné, téměř popové až kýčovité estetice. Jedná se o vědomou režisérskou volbu. Kirchnerová vysvětlila, že první epizody byly pojaty tak, aby odrážely opojnou fázi, která se mnohým lidem jeví jako „pravá láska“ – období vyznačující se idealizací a emocionální intenzitou – s využitím sytých barev, měkkého osvětlení a výrazné vizuální líbivosti. S postupnou degradací vztahu v průběhu dalších epizod se odpovídajícím způsobem mění i vizuální jazyk. Barevná paleta ztmavne, kompozice se zúží a pohyby kamery zredukují, aby zdůraznily psychologické omezení vztahu. 

Humor, čerpající přímo z ironického, někdy až drsného tónu samotné Monyové, hraje v počáteční fázi seriálu strukturální roli a posiluje iluzi lehkosti a kontroly, než ustoupí do hutnější, tísnivější atmosféry. „Humor tady není dekorativní,“ řekla Kirchnerová. „Byl součástí jejího přežití.“

Základním elementem tohoto přístupu je Tereza Ramba (Vlastníci, Zápisník alkoholičky) v hlavní roli Simony Monyové. Kirchnerová hledala herečku, která by ztělesňovala jak důvěryhodnost, tak odolnost – někoho, komu by diváci uvěřili jako bestsellerové autorce i veřejné osobě, aniž by sklouzla do role oběti. „Potřebovali jsme někoho s vnitřní silou, inteligencí a emocionální otevřeností,“ řekla režisérka. Herecký výkon Terezy Ramby vyjadřuje subjektivní perspektivu seriálu; je přítomna téměř v každé scéně a vytváří silně intimní blízkost mezi postavou a divákem.

Prvího manžela Monyové hraje Kryštof Hádek (Kobry a užovky), druhého Igor Orozovič (Strašáci, Řekni to psem). 

Kirchnerová také zaujala proaktivní přístup k inscenování intimity a násilí. Nespoléhala pouze na standardní protokoly a předem vypracovala podrobné vysvětlení každé erotické a násilné scény a sdílela je s herci v souladu s jejich smlouvami. Jak řekla: „Pokud chcete tyto momenty natáčet zodpovědně, musíte o nich být schopni mluvit otevřeně a přesně.“  

Seriál Monyová, který byl vybrán na Berlinale Series Market, přitáhl mezinárodní pozornost nejen svým tématem, ale také formální jasností a nestranností. Ačkoli Monyová není mimo Českou republiku a Slovensko jako spisovatelka příliš známá, seriál je postaven na vzorcích chování, které nejsou pro tuto společenskou vrstvu nijak výjimečné. „Není třeba vědět, kdo byla,“ uzavřela Kirchnerová. „Důležitý je její prožitek. A ten je univerzální.“

Produkci Oneplay Original zajistila Klára Follová z Oneplay, produkční služby poskytla společnost Film & Roll Veroniky Finkové. Seriál byl natočen v souladu s principy udržitelného natáčení a produkce a za podpory z fondu filmových pobídek Státního fondu audiovize a Jihočeského filmového fondu. Hotový seriál se připojí k řadě projektů VOD platformy Oneplay inspirovaných skutečnými příběhy, osobnostmi a historickými událostmi. Premiéra je plánována na rok 2026.