Adéla Komrzý a její společensky angažované filmy a poetické dokumenty 

Jedním z výrazných talentů poslední doby je i začínající dokumentaristka Adéla Komrzý. Její dokument Zkouška umění (2022) byl uveden v newyorském Museum of the Moving Image v rámci Festivalu First Look, věnovanému nové a inovativní kinematografii. Newyorská projekce je posledním z řady úspěchů tohoto filmu, jenž po své světové premiéře získal na MFF v Karlových Varech cenu Proxima i cenu FIPRESCI za rok 2022.

Zkouška umění však není prvním výrazným počinem režisérky. Již dříve si získala uznání observačním dokumentem Jednotka intenzivního života (2021). Stejně jako Zkouška umění si i tento snímek po světové premiéře odnesl z MFF v Karlových Varech dvě ocenění. Kromě toho získal Českého lva za nejlepší dokument a jako nejlepší dokument byl oceněn i na Cenách české filmové kritiky.

Adéla Komrzý si získala pozornost a uznání díky svému jedinečnému stylu a zaměření na pozorování, společenský komentář a pronikání do problémů současnosti. Její společensko-kritické dokumenty jsou mistrnou kombinací pozorovací metody a citu pro odhalování nových pohledů, která vytváří prostor pro dokumentování originálních a podnětných situací.

Režisérčin autorský styl se vyvíjel během studia na katedře dokumentární tvorby FAMU. Její příspěvek v dokumentárním pásmu Televizní oslava (2013), který vytvořila pod vedením Víta Klusáka, jí vynesl zvláštní uznání poroty FITES. Osobitá poetika režisérky dostala prostor v 67minutovém dílu doku-seriálu Český žurnál nazvaném Výchova k válce (2016). Dokument, s tématem znovuzavedení povinného vojenského výcviku, který zkoumá názory širokého spektra lidí – od žáků základních škol až po politiky – získal Cenu Andreje Stankoviče za mimořádný počin v oblasti kinematografie.

Originální přístup filmařky kombinuje dva odlišné přístupy. Její rané dokumenty se vyznačují tím, že v nich režisérka se svými tématy polemizuje, nebojí se jít k věci a klást přímé otázky. Klíčovým specifikem je v nich věrnost observační metodě dokumentární tvorby a vyhýbání se inscenovaným situacím nebo rekonstrukcím.

Dokumentární tvorba Aděly Komrzý však zahrnuje také filmy, částečně inspirovány Harunem Farockim, které se vyznačují poetičtějším a experimentálnějším stylem. Tento abstraktní aspekt se projevil i v krátkých školních filmech, Co tě nezabije, to tě obrní (2014), Hotel Atol**** (2013) a Moratorium Vondrejs (2014).

Experimentální styl se výrazněji uplatnil v krátkém dokumentu Absence reciprocity zranitelnosti, ztrát i rizik (2017), v němž využívá nalezené a archivní záběry, detaily a také znepokojivé klipy uniklé z americké armády. Směs těchto prvků představuje rozmanitou škálu, která tvoří režisérčin filmařský styl a poukazuje na její schopnost pohybovat se jak v poetické, tak v experimentální oblasti.

Vývoj obou směrů filmového vyjádření režisérky završil její nedávný vstup na mezinárodní scénu. Zatímco se ještě během studia na FAMU účastnila rezidence Filmuni Babelsberg Konrad Wolf a zapojila se také do iniciativy Berlinale Talents, stihla současně pracovat na třech významných projektech. Jednotce intenzivního života a Zkoušce umění předcházelo osobnější dílo, celovečerní televizní film Viva Video, Video Viva (2018).

Film Viva Video, Video Viva je věnován počátkům českého videoartu za komunismu a rekonstruuje první výstavu videoartu, na níž se setkávají průkopníci českého videoartu, včetně dědečka režisérky. Setkání posloužilo jako příležitost k prozkoumání jejich přetrvávajícího vlivu a odkazu.

Ve filmu Jednotka intenzivního života, který režisérka považuje za svůj skutečný celovečerní debut, se trocha odklání od svého sociálně angažovaného přístupu. Její vlastní přítomnost v dokumentu je potlačená a prostor dostává metoda čistého pozorování, jako u Fredericka Wisemana. Dokument sleduje průkopníky paliativní péče v České republice a otevírá velké společenské tabu – umírání. Na jedné straně Komrzý sleduje několik pacientů a jejich rodin, které souhlasili s účastí ve filmu a umožnili tak filmařce zachytit jejich nejosobnější okamžiky, na druhé straně je film také portrétem instituce.

Ve svém nejnovějším filmu Zkouška umění, který byl natočen ve spolupráci s Tomášem Bojarem, se Komrzý přiklání k poetičtější a osobnější části své filmografie. Film je volným pozorováním přijímacích zkoušek na pražskou uměleckou akademii v průběhu několika dnů. Zkouška umění je dalším příkladem wisemanovského přístupu. Co se týče tematické a etické stránky filmu, Komrzý se hlásí k vlivu Claire Simonové. Naturalistický vizuální styl zachycuje autentičnost a neopakovatelnost, s níž se setkávají jak začínající studenti umění, tak zkušení lektoři.

Komrzý pracuje na novém dokumentárním seriálu pro Českou televizi, který se zaměřuje na mediátorku, jež zprostředkovává dialog mezi dvěma znesvářenými stranami. Každý díl dokumentuje jedno její sezení s klienty. Cílem je zachytit interakce mezi jednotlivci a institucemi.

Kromě toho Komrzý připravuje nový celovečerní projekt s českou producentkou Ninou Numankadić ze společnosti Marina Films (Poznámky z Eremocénu, Bílá na bílé), v němž hodlá zdokonalit své wisemanovské instinkty, neboť téma dokumentu se bude točit kolem instituce. Komrzý v současné době zvažuje založení vlastní produkční společnosti, která by sloužila jako platforma pro její budoucí autorskou tvorbu.

Natálie Císařovská: Ženské psychologické příběhy, které boří hranice

Další vycházející český talent, na rozdíl od Komrzý, premiéra na filmovém plátně ještě čeká. Natálie Císařovská dokončila svůj celovečerní režijní debut, očekávanou novinku Její tělo, který již v tuzemsku vzbudil rozruch. Císařovská vystudovala dokumentární tvorbu na FAMU pod vedením  Heleny Třeštíkové a svou kariéru začala jako dokumentaristka.

Její tvorba se však rozvětvila, a vedle natáčení televizních dokumentů začala režisérka rozvíjet také svůj jedinečný styl v oblasti hraného filmu. Její tělo (2023), hraný film natočený podle skutečných událostí, představuje vyvrcholení její profesní i umělecké dráhy.

 

Jako dokumentaristka vytvořila několik krátkých filmů, například Džihád masem (2011), který sleduje střet protiislámského aktivisty s předsedou Svazu islámských obcí v ČR. Již během studií začala pracovat pro Českou televizi na dokumentárních cyklech, například ekologickém Nedej se! (1992) a Queer (2013), který se zabývá sexuálními menšinami. Podílela se také na pořadu Náš venkov (2000-) o proměnách českého venkova a jeho obyvatel.

Císařovská se posunula k hranému filmu svým krátkým filmem Hodina mezi psem a vlkem (2014), který je první ukázkou jejího charakteristického stylu založeného na psychologickém realismu a ženském vyprávění. V podobném směru pokračovala i ve snímku Až zapadne slunce (2014), v němž zkoumá témata svobody, seberealizace a spoluzávislosti ve vztazích. Režisérka se ve své tvorbě důsledně zaměřuje na ženskou perspektivu a zároveň se vyhýbá klišé a stereotypům.

Před svým celovečerním debutem natočila Císařovská pro Českou televizi pozoruhodné 51minutové dokudrama Kolem Mileny Jesenské (2018). Film se zabývá životem české novinářky Mileny Jesenské, známé svým vztahem k Franzi Kafkovi.​

Další významný posun přinesl 31minutový dokument Francek (2020), dobový životopisný film, který sleduje rané životní osudy Františka Kupky, průkopníka českého abstraktního malířství. Na rozdíl od snímku o Mileně Jesenské jde o příběh dospívání, který zkoumá rodící se sexualitu hlavního hrdiny, včetně jeho první lásky, kterou se shodou okolností stala socha. Císařovská se vyhýbá biografickým filmovým konvencím a vyzdvihuje poetické prvky a magický realismus.

Její tělo představuje vyvrcholení režisérčiny rané kariéry a naplnění její tvůrčí vize. Životopisný film, který se odehrává na konci 90. let je inspirován životem české profesionální potápěčky Andrey Absolonové, která se po těžkém úrazu stala úspěšnou pornoherečkou. Zemřela ve věku 27 let. Film sleduje ambiciózní Andreu, která se snaží kvalifikovat na olympijské hry a vybudovat si plodnou kariéru. Její budoucnost je však náhle přerušena úrazem, díky kterému se její svět zhroutí. Hnána navyklým drilem a potřebou výkonu, touhou používat své tělo jako nástroj a projevovat svou sexualitu, se Andrea obrací k světu pornografie. Stejně jako Kolem Mileny Jesenské a Francek je i Její tělo založeno na důkladném průzkumu. Císařovská a její spoluscenáristka Aneta Honzková však ústřední příběh využívají ke zkoumání celé řady témat.

Císařovská poukazuje na podobnosti světa profesionálního sportu a porno průmyslu založené na výkonu těla, ale uvědomuje si přitom společenské stigma, které je spojeno s oblastí porna. Její tělo plně vystihuje charakteristický styl moderního, nehodnotícího psychologického realismu Císařovské, který se ve filmu nevyjadřuje k politickým nebo společenským otázkám. Film by měl být uveden do tuzemských kin společností Bontonfilm na podzim 2023.

Světové premiéra filmu Její tělo je na spadnutí a Císařovská se již těší na své další dva projekty. Její druhý film Wild Guys čerpá inspiraci z reality show o přežití na pustém ostrově, kterou režírovala, a klade si v něm za cíl odhalit zákulisní dramata a vnitřní fungování podobných produkcí. Se zaměřením na štáb, režiséry a producenty plánuje Císařovská prozkoumat cynickou stránku televize, aniž by vyslovovala nějaké soudy. Wild Guys, na jehož scénáři se také podílela Aneta Honzková, by měl být dokončen v roce 2025.

Císařovská, která pokračuje ve spolupráci s Českou televizí, plánuje využít rostoucího tuzemského VOD trhu se svým novým projektem inspirovaným její předchozí tvorbou. Připravovaná dobová životopisná minisérie Primadona se zaměřuje na život české operní pěvkyně Emy Destinnové, která se na přelomu 19. a 20. století vymykala společenským konvencím. Seriál se bude zabývat vášnivým milostným příběhem, střetem Destinnové s nacionalismem, potom co do českého divadla přivedla svého arabského milence, tenoristu, a také jejím údajným lesbickým románkem. Císařovská se inspiruje filmem Favoritka (2018) a snaží se zpochybnit tradiční dobová biografická vyprávění. Minisérie by měla být dokončena do roku 2025.