Kaprkód, režie: Lucie Králová

Kaprkód vychází ze spolupráce renomovaných filmařů a hudebníků, kteří vytvářejí specifický audiovizuální zážitek formou tzv. dokumentární opery. Režisérka Lucie Králová s libretistou a operním režisérem Jiřím Adámkem zrekonstruovali Kaprův dramatický a ambivalentní životní příběh na základě jeho dosud nezveřejněného soukromého archivu, který kromě množství partitur experimentálních, propagandistických i symfonických skladeb zahrnoval řadu léta neotevřených krabic s milostnou i politickou korespondencí. Obsahoval také mnoho magnetofonových pásek s Kaprovým hlasem a 6 hodin amatérských filmů (natočených v 8mm formátu), často humorných hraných skečů, které Kapr se svými přáteli a rodinou natáčel. Archivní materiály převedli tvůrci do operního libreta, které oživuje zlomové osobní, tvůrčí i politické okamžiky Kaprova života. Libreto zhudebnila skladatelka Petra Šuško, písně nazpívali zpěváci špičkového Českého filharmonického sboru Brno. Výsledný tvar reinterpretuje Kaprovy domácí, původně němé 8mm filmy, které ozvučuje Kaprovou hudbou a propojuje stylizovanými choreografiemi sborových zpěvů.

Sám Jan Kapr je téměř zapomenutou personou a jeho jméno bylo z oficiální paměti prakticky vymazáno. Jeho život však skrývá fascinující příběh plný zvratů a radikálních proměn, které režisérka nechce soudit ale interpretovat z dnešního pohledu, kódovat stopy, jež po sobě skladatel zanechal. Kariéru začal jako přesvědčený komunista, byl naším nejplodnějším skladatelem masových a propagandistických písní a jako jediný Čechoslovák získal Stalinovu cenu, nejvyšší ocenění bývalého východního bloku. Tu v roce 1968 v reakci na sovětskou okupaci Československa vrátil, čímž následoval doživotní zákaz jeho tvorby. Jeho život poznamenalo také vážné zranění, které promptně ukončilo jeho mladické sportovní ambice.

„Otázka, kterou si klademe především, je: ‚Jak se dnes můžeme vztahovat k odkazu Jana Kapra? Jak ho číst a najít pro něj adekvátní filmový jazyk?“ vysvětluje režisérka filmu Lucie Králová, která stojí za úspsěšným filmem Ztracená dovolená (vítěz Křišťálového glóbu na festivalu v Karlových Varech, 2007). Dokumentární opera v jejím provedení tematizuje i obecnější otázky paměti a její reflexe, ptá se, jak určíme, co z rozporuplného Kaprova odkazu je to podstatné, a hraje si také s představou, že Kapr sám je spoluautorem filmu.

„Podtitulem našeho filmu je Život jako kompozice. Kapr komponuje nejen svou hudbu, ale i svůj život, je autorem svého příběhu, který si zároveň natáčel. Film tak ‚posmrtně‘ ozvučuje jeho němé filmy jeho vlastní hudbou., vysvětluje Králová.“ Ve svých domácích archivech zanechal unikátní filmový materiál včetně částečně aranžovaných scének, v nichž angažoval celou svou rodinu. Měl smysl pro určitou subverzi a hravost, z níž jsme vycházeli při hledání formy filmu.“ doplňuje Králová.

„Zpřítomňujeme i díry v příběhu, bílá místa v paměti, kdy nevíme, co se přesně stalo,“ říká Králová. „Své pozdní skladby zpracovával technikou šifrování a jeho život, skýtající mnohá tajemství, se převodem do filmu stává také šifrou.“ Králová se rozhodla respektovat důraz, který Kapr sám kladl na jednotlivé události svého života tím, že si je natáčel, a přizpůsobuje se filtru jeho vlastního filmového archivu.

„Hledáme v jeho 8mm archivu opakující se motivy, které si zaznamenával. Například pády na lyžích, sáňkování, sýkorky nebo pojídání sedmikrásek. Změřili jsme stopáže jednotlivých motivů a nabízíme je i divákovi. Co bylo pro Kapra důležitější? Další symfonie, nekonečné schůzování nebo sýkorky, které si neustále natáčel? Film zkoumá, proč Kapr věnoval pozornost určitým motivům ve svých filmech a propojuje je s širším obrazem jeho života a doby.“

Králová a její štáb se snaží Kaprovu pozůstalost rozkódovat, odhalit v ní analogie, díry, spojnice i zlomy. „V jeho velkolepé kantátě V sovětské zemi, oceněné Stalinovou cenou, se opakuje věta ‚V té zemi není a nebude smrti.‘ Film s tou větou pracuje a vrací ji do hry. Kapr jako by se snažil propsat na věčnost. A my zkoumáme způsob, jakým se o to pokusil. Byl to člověk mnoha rozporů, sportovec i invalida, který získal ocenění na olympiádě za svou skladbu, prominent i disident, ženatý i rozvedený, s jedinečným smyslem pro humor, který překonal řadu fatálních těžkostí. Kapr se několikrát dostal do situací blízkých smrti, ale byl velmi houževnatý a z krizí vycházel posílený. Překonal mnoho traumat včetně pokusu o jeho vymazání z veřejné existence. Sloužil něčemu, čemu nejdřív věřil, ale byl schopný to rozpoznat, riskovat a veřejně se tomu postavit. Kapr vždy testoval, kde je jeho místo, a bylo inspirativní překládat do hudebního a filmového jazyka, jak se nás jeho příběh může dotýkat dnes.“

Ve fázi vzniku byl projekt prezentován na Avant Premiere Music + Media Marketu konaném paralelně s koprodukčním trhe na Berlinale i na Sunny Side of the Doc v La Rochelle ve Francii. Během postprodukce prošel i renomovaným workshopem dok.incubator. Kaprkód vznikl v česko-slovenské koprodukci společností DOCUfilm Praha (Martin Řezníček), Mindset Pictures (Andrea Shaffer) za ČR a VIRUSfilm za Slovensko. Koproducentem je rovněž Česká televize. Byl podpořen Státním fondem kinematografie na výrobu částkou 1 milion Kč.

Adam Ondra: Posunout hranice, režie: Jan Šimánek a Petr Záruba

Adam Ondra: Posunout hranice je vtahujícím pohledem do jedné etapy života světově proslulého českého lezce. Snímek zobrazuje jeho tréninkovou rutinu, soustředí se na fyzickou námahu i na protagonistovy emocionální reakce při každém selhání či úspěchu. V náznacích je také možné vidět, jak tato výjimečnost zasahuje do osobního života. Tvůrci neuhýbají před modřinami ani osamoceností na lezecké stěně a zprostředkovávají velmi intenzivní zážitek.

„Je třeba podotknout, že náš film není tradičním životopisem, Adamova rodina se před kamerou jen mihne. Nejde nám o přeříkání biografických informací,“ říká spolurežisér Petr Záruba. Středobodem filmu se stává příprava na olympijské hry a Ondrův přístup k této výzvě. „Tím, že se olympiáda o rok odložila, se prodloužil náš čas strávený s ním,“ vysvětluje Záruba posun, jímž si film během produkce prošel.

Daří se vyhnout běžným pastím portrétních dokumentů, nevznikla banální oslava, ale zpráva o tvrdé dřině a odhodlání, které Ondru přibližují jeko sportovním cílům, ale také vzdalují lidem. Výrazným kladem snímku je nekompromisní, ale přitom estetická kamera Jana Šimánka, zároveň druhého režiséra filmu. S Ondrou pracoval už jako kameraman televizního dokuseriálu Balkánem nahoru a dolů s Adamem Ondrou a přiznává k němu svůj osobní pozitivní vztah. „Klíč k filmu jsem našel jak skrze svou oblibu k lezení, tak v první řadě skrze samotného Adama,“ popisuje Šimánek. „Naším cílem bylo prostřednictvím jeho příběhu ukázat podstatu úspěchu. Adam je v tuhle chvíli superstar, každý mu vychází vstříc, a to je hodně zajímavý výchozí bod. Jeho pozoruhodná životní trajektorie mi přišla jako skvělý materiál, pokud si zachováme kritický nadhled.“

Snímek dává velký prostor i Ondrově partnerce a posléze manželce Ivě, která s ním sdílí lásku k lezectví a většinou mu stojí po boku, je doslova jeho záchranným lanem. Skrze její postavu lze pozorovat specifika a těžkosti vztahu s člověkem zcela oddaným tréninku, který je navíc středem mediální pozornosti. V jedné z nejsilnějších scén snímku, zatímco Ondra nad hlavami štábu pilně trénuje, Iva Ondrová se slzami v očích přiznává, že aby mohl její muž dosáhnout maxima svého potenciálu, musela opustit ambici rozvíjet vlastní talent.

Adam Ondra se ukázal být náročným protagonistou. Světově úspěšný sportovec si už zvykl na přítomnost kamer a vypěstoval si způsob, jak před nimi vystupovat, což pro štáb nebylo ideální. „Adam je strašně úspěšný a zajímavý, ale zároveň je introvert a svůj osobní prostor si pečlivě střeží. Naučil se sice i díky svému Youtube kanálu mluvit s kamerou, ale pro film je to naprosto neautentické. Když s ním jste naživo, dokážete jeho emoce vycítit, ale přenést je do filmu není snadné,“ rozvádí svou zkušenost Šimánek. „Nakonec jsme se rozhodli, že nemá velký smysl vést s ním rozhovory, musíme prostě čekat, co se okolo nás stane.“

Snímek se setkal s několika dalšími potížemi. V důsledku pandemie nemohli tvůrci doprovodit Ondru na olympijské hry v japonském Tokiu, kde se vůbec poprvé v historii odehrávala disciplína sportovního lezení, v níž měl být Ondra největší hvězdou a při níž měl dokument o něm vrcholit. Tvůrci však dokázali všechny vzniklé limitace proměnit v klady a jejich film si i díky nutnosti hledání nečekaných řešení získal výrazný rukopis. Nakonec je soustředěn na sílu každého okamžiku. Hodně času tráví tichou studií detailů Ondrova prostředí, stavu jeho těla i mysli a divák bude mít příležitost nahlédnout na jednoho z nejúspěšnějších českých sportovců z nového úhlu.

Režisér Petr Záruba s producentkou Alicí Tabery se na festivalu v Nyonu představí již podruhé. V roce 2020 v soutěži středometrážních a krátkometrážních filmů uvedli svůj film Jan Jedlička: Stopy krajiny. Osobitý portrét českého umělce žijícího v emigraci mohlo švýcarské publikum vidět pouze on-line. Letos již uvedou svůj nový film osobně i za účasti hlavního protagonisty Adama Ondry.

Adam Ondra: Posunout hranice vznikl pod vedením producentky Alice Tabery (Cinepoint) v koprodukci s Českou televizí a italskou společností Jump Cut. V roce 2019 se ještě coby projekt ve vývoji zúčastnil trhu East Doc Market a o dva roky později workshopu dok.incubator. Kromě grantu z Kreativní Evropy snímek získal i podporu Státního fondu kinematografie na vývoj i výrobu, a to ve výši 1,6 milionu Kč.