52. ročník Mezinárodního filmového festivalu Rotterdam, který zahájí evropskou festivalovou sezónu roku 2023, se koná od 25. ledna do 5. února a bude prvním kompletním ročníkem pod vedením jeho nové umělecké ředitelky Vanji Kaludjercic.
Festival je známý jako přehlídka autorské a progresivní kinematografie na pomezí avantgardy a v jeho programové nabídce je obvykle zastoupena i česká kinematografie. Tato tradice zůstává naštěstí zachována i po nástupu nového programového týmu.

Kabinet kuriozit mistra surrealismu

Letos se do Rotterdamu vrací legendární filmař a výtvarník Jan Švankmajer, kterého tohle nizozemské přístavní město tak vřele přivítalo už při jeho předchozích návštěvách. Některé z nich se dokonce dostaly i do finální verze filmu Alchymická pec režisérského tandemu Adam Oľha a Jan Daňhel, který byl v Rotterdamu uveden ve světové premiéře v roce 2020. Švankmajer se do Rotterdamu vrací se svým podle svých slov posledním filmem celovečerním dokumentem Kunstkamera, který vznikl po Hmyzu.

Kunstkamera – duchovní pokračování Alchymické pece, která už dala nahlédnout do rozsáhlé kolekce uměleckých předmětů a fetišů – se zaměřuje výhradně na sbírku Evy a Jana Švankmajerových, instalované v bývalé renesanční sýpce v obci Horní Staňkov. Katalogizuje bizarní, surrealistická a morbidní umělecká díla, jež tvůrčí dvojice za svůj život sesbírala.

Sám autor provází diváka svým soukromým kabinetem kuriozit, prostorem, který, díky své ryzosti, vlastní podvědomému vnímání, působí dojmem „bezprostřednosti a nepřikrášlenosti“ a má v sobě jistou „spřízněnost s magií“ a „výtvory šílenců“.

Verze pro kina má 51 minut, ale festival se rozhodl promítnout režisérskou verzi filmu – 113 minut dlouhé zkoumání kuriozit, které dává prostor režisérovu charakteristickému smyslu pro humor.

Kunstkamera je rozdělena do kapitol, z nichž každá se věnuje určitému typu sběratelských předmětů. Exotika představuje africké masky a fetiše, Funeralia a horribilia pak africké sošky předků a české lidové relikviáře z 19. století.

Artificalia zahrnuje objekty vytvořené na „arcimboldovském“ principu – portréty a krajiny složené z kombinací různých předmětů. Ve filmu uvidíte také výběr z českého art brut a současného surrealistického umění.

Švankmajerův zájem o hermetismus demonstruje sekce Kuriozity a mysticismus, která představuje umělecká díla inspirovaná alchymií, kresby medií a filmařovy vlastní fetiše. Součástí sbírky je také Vetustissima, kolekce keramiky, starožitného nábytku a nábytku vyrobeného na míru přímo pro filmařův kabinet kuriozit. Příznivce českého surrealismu nepřekvapí, že leitmotivem celé sbírky je erotika.

Kabinet kuriozit se tak stává součástí uměleckého a filmového odkazu tvůrce, který je zde v původní podobě uchován pro další generace. Dokument produkoval Švankmajerův dlouholetý producent Jaromír Kallista ze společnosti Athanor, který spravuje i mezinárodní práva k filmu. Film získal od Státního fondu kinematografie podporu ve výši 900 000 Kč.

Thriller o krizi demokracie

Kromě Kunstkamery si festival do své sekce Harbour, věnované „široké škále současné kinematografie“, vybral film dalšího tvůrce, který už v Rotterdamu není nováčkem. Slovenský režisér Mátyás Prikler tady v premiéře uvedl svůj režijní debut, sociální drama Děkuji, dobře (2013). Od té doby se více věnoval   producentství, ale zároveň pokračoval v práci na svém druhém celovečerním filmu s názvem Moc.

Prikler se při tvorbě Moci znovu spojil se zkušeným scenáristou Markem Leščákem, spoluautorem filmu Děkuji, dobře. Společně vytvořili ambiciózní příběh, který je na hony vzdálený rodinnému sociálnímu dramatu Proklerova debutu. Moc je kombinací politického thrilleru a kriminálního dramatu, která je v současnosti ve střední Evropě velmi žádaná, a zabývá se otázkami politiky a moci na pozadí krize současných západních demokracií. Ústřední příběh filmu je inspirován skutečnými událostmi.

Vysoce postavený politik nešťastnou náhodou zabije dítě. V průběhu vyšetřování je bývalý agent tajné služby pověřen zametením stop, které vedou k pravému pachateli. Jeden novinář však vycítí, že tady něco nesedí a začne se případem zabývat hlouběji.

Podle Priklera odhaluje tento tragikomický příběh „skrytou mašinérii politické moci a snahy o její udržení, ale klade i otázky o skutečné identitě politických osobností a příbězích, které se skrývají za maskami, jež ukazují veřejnosti“. Hlavním tématem filmu jsou různé podoby pravdy ve veřejném životě a způsoby jejího prosazování nebo skrývání.

Českými koproducenty slovensko-maďarsko-českého projektu byli Pavel Strnad a Petr Oukropec ze společnosti Negativ. Film získal podporu Státního fondu kinematografie (2 000 000 Kč), Slovenského audiovizuálního fondu, Maďarského národního filmového fondu, fondu Kultminor a obou důležitých evropských finančních institucí: Kreativní Evropy MEDIA a Eurimages.

Česko-íránské spojení na filmovém plátně

Český audiovizuální průmysl vyvinul rozsáhlou síť partnerství a spolupráce. Koprodukce se už neomezují pouze na Evropu a často přesahují hranice kontinentu. Jedním z příkladů je silná vazba s nezávislými íránskými filmaři, z nichž někteří dokonce sídlí v České republice – jako například pražská produkční společnost Media Nest, íránského producenta Kaveha Farnama.

Farnamova společnost stojí za řadou oceněných filmů, včetně dvou v režii Mohammada Rasoulofa – Není zla mezi námi (There Is No Evil), nositele Zlatého medvěda, a jeho předchozího celovečerního snímku Neústupný (A Man of Integrity).

K produkci nejnovějšího celovečerního dramatu Abbase Aminiho Nekonečná hranice se společnost Media Nest znovu spojila s německou společností PakFilm a teheránskou společností Filminiran, s nimiž už v minulosti spolupracovala na filmu Není zla mezi námi a dramatu Mahnaze Mohammadiho Syn-Matka (Son-Mother). Film, který v rámci programu menšinových koprodukcí podpořil Státní fond kinematografie částkou 2 300 000 Kč, byl vybrán do rotterdamské soutěže Big Screen, která spojuje populární, klasickou a artovou kinematografii.

Amini, který má za sebou několik krátkých a dokumentárních filmů, se ve svých prvních dvou celovečerních hraných filmech, Valderama (2016) a Hendi a Hormoz (2018) – obou vybraných do programu Berlinale – věnuje tématu mládí. Ve svých dalších projektech I Am Here (2020) a Slaughterhouse (2020) – se Amini zaměřil na sociálně ekonomické problémy současného Íránu. Jeho nejnovější film Nekonečná hranice se těmito tématy zabývá v souvislosti s nedávným oživením Tálibánu a návratem kmenových a etnických válek, které nutí příslušníky afghánského etnika Hazárů k hledání útočiště podél íránských hranic a k nelegálnímu vstupu do Íránu.

Nekonečná hranice se odehrává ve vesnici v íránském Balúčistánu, na íránsko-afghánské hranici a v malém íránském městě. Hlavním hrdinou je učitel v exilu Ahmad, jehož přítelkyně Niloofar byla v Teheránu uvězněna za stejný trestný čin, kvůli němuž musel Ahmad odjet do exilu. Objeví se však mezi nimi rozpory a Ahmadův osud se dostává do střetu s osudem rodiny, která prchá před Talibanem. Ahmad musí přehodnotit své mylné představy a čelit krutým pravidlům, zvykům a předsudkům tradiční společnosti.

Božský Čech v záři reflektorů

Letošní ročník rotterdamského festivalu uvede dosud nejambicióznější dílo českého režiséra Petra Václava, dobový hudební životopisný film Il Boemo. Václavův film se představí v sekci Limelight, věnované oblíbeným festivalovým snímkům a držitelům mezinárodních cen.

Po řadě sociálních dramat překvapil Petr Václav barokním kostýmním dramatem, věnovaným životnímu příběhu českého skladatele 18. století Josefa Myslivečka. Ačkoli historie na něj již zapomněla, Mysliveček byl učitelem mladého Wolfganga Amadea Mozarta, složil 30 oper a 10 oratorií, a také symfonie, koncerty, předehry, komorní a sborovou hudbu.

Trvalo deset let, než se podařilo natočit film, který by dokázal obsáhnout bohatou kariéru, bouřlivý osobní život i zapomenutou pověst tohoto titána klasické opery. Dílo, které režisér nazývá „ikarským příběhem“, mapuje vzestupy a pády Myslivečkovy bájné kariéry, od jeho postupného pronikání do nejvyšších kruhů italské společnosti až po předčasnou smrt.

Il Boemo měl premiéru na loňském MFF San Sebastián a je českým kandidátem na Oscara za nejlepší cizojazyčný film roku 2023.

Práce španělského kameramana Diega Romera a důmyslné osvětlení filmu vyzdvihují barokní estetiku, zdobné kostýmy jsou ukázkou dobové okázalé módy. Mezinárodní herecké obsazení Il Boemo podporují operní umělci, Philippe Jaroussky, Emöke Baráth, Raffaella Milanesi, Krystian Adam a Juan Sancho.

Tito uznávaní pěvci oživují Myslivečkova díla, která si teď diváci filmu můžou vyslechnout po více než dvou a půl stoletích – navíc, díky českému orchestru staré hudby Collegium 1704, v provedení věrném jejich původnímu dobovému zvuku.

Mezinárodní práva na film Il Boemo obchoduje pařížská společnost Loco Films.