Benátky 2022: žánrově rozvolněné, interaktivní i restaurované

02 Září 2022

Český film (v zahraničí)

Benátky 2022: žánrově rozvolněné, interaktivní i restaurované

Český film (v zahraničí)

Benátky 2022: žánrově rozvolněné, interaktivní i restaurované

b

Česká kinematografie bude na nejstarším filmovém festivalu na světě opět silně zastoupena, tentokrát filmy mladých tvůrců na pomezí žánrů, technologicky inovativním virtuálním filmem a zakázanou klasikou.

Text: Martin Kudláč pro magazín CZECH FILM / Fall 2022

Počátkem září začíná podzimní sezóna mezinárodních festivalů i nová sezóna Oscarů. Tohle významné období už tradičně a ve velkém stylu zahajuje nejstarší filmová přehlídka – mezinárodní filmový festival v Benátkách, který hostí světové premiéry mnoha významných filmů.

Silné debuty

Historicky nejčastěji se české filmy a koprodukce v Benátkách promítají v paralelní soutěži Orrizonti, která se zaměřuje na nejnovější estetické a výrazové trendy v kinematografii a je považována za líheň začínajících talentů. Na 79. ročníku benátského filmového festivalu tato sekce uvede dva české koprodukční filmy, oba celovečerní hrané debuty dvou mladých režisérů Michala Blaška a Mihaie Mincana.

Přes svůj mladý věk je Michal Blaško, slovenský režisér žijící v Praze, již známý jak českým divákům, tak i zahraničním filmovým profesionálům. Čeští diváci ho znají jako režiséra kriminálních seriálů a zahraniční filmoví profesionálové pravděpodobně viděli jeden z jeho krátkých filmů (např. Atlantida, 2003), které obíhaly festivaly. Obě skupiny diváků pak Blaška znají jako režiséra dramatické minisérie Podezření, která letos dosáhla významného úspěchu – začátkem roku byla jako vůbec první seriál ze střední a východní Evropy vybrána do seriálové sekce Berlinale.

Producenti minisérie – česká společnost nutprodukce a její sesterská nutprodukcia ze Slovenska, stojí i za Blaškovým celovečerním debutem Oběť, na němž se jako koproducent podílela i německá společnost Electric Sheep. Oběť se v roce 2019 zúčastnila prestižního programu L'Atelier v Cannes a v roce 2021 získala cenu Works in Progress na KVIFF. Projekt finančně podpořil slovenský Audiovizuální fond, Státní fond kinematografie, Eurimages, MOIN Filmförderung Hamburg Schleswig-Holstein, Německý spolkový filmový fond, Kreativní Evropa MEDIA, Jihomoravský filmový fond, Ústecký kraj a Plzeňský kraj. Mezinárodním prodejcem snímku je Pluto Film.

Film Oběť, volně inspirovaný skutečnou událostí, je příběhem ukrajinské svobodné matky Iriny žijící v Česku. Když Irina odjede kvůli dokladům na Ukrajinu, její syn Igor, nadějný mladý gymnasta, skončí v nemocnici a jeho matka se tak musí rychle vrátit do Česka. Poté, co se Igor probere z bezvědomí, tvrdí, že se stal terčem bezdůvodného xenofobního útoku. Ve výpovědi policii uvede, že ho napadli tři Romové. Irina již dříve neměla se svými romskými sousedy nejlepší vztahy a následné policejní vyšetřování jejich spory ještě vyostří.  

Irina se tak brzy stává tváří represe, jelikož místní komunita její případ využije k ospravedlnění podpory rostoucímu ostrakizování Romů. Nevědomky se tak dostává pod křídla lidového pravicového hnutí s radikálním rasistickým programem. 

Poté, co se Igor přizná, že jeho popis incidentu nebyl pravdivý, se Irina ocitá v nepříjemné situaci. Kvůli rostoucímu mediálnímu šílenství je navíc nechtěně v centru pozornosti. Igorovy lži navíc ohrožují jejich vyhlídky na zisk občanství a lepší budoucnost a hrozí, že zmaří Irininy plány založit si v Česku vlastní firmu.

Autorem scénáře filmu Oběť je Jakub Medvecký, který podle skutečného případu zločinu z nenávisti napsal také scénář k filmu Ostrým nožem. Scénář k Oběti vznikl ještě předtím, než globální pandemie narušila životy lidí po celém světě. Natáčení, které přerušovaly přestávky spojené s protiepidemickými opatřeními, také skončilo ještě před únorovou invazí Ruska na Ukrajinu, takže film už nijak neodráží pozměněnou realitu této doby.

Oběť se zabývá vztahem matky a syna, Iriny a Igora, ale ukazuje také, jak obrovský společenský dopad může mít v polarizované společnosti jediná lež. Dotýká se ale i méně obvyklého problému konfrontace dvou různých menšin. Příběh líčí radikální část většinové bílé společnosti, která nenávist ve veřejném prostoru nejen legitimizuje, ale navíc z ní dělá zbraň. Vzhledem k tomu, jak často jsme dnes svědky této dynamiky ve společenských kruzích po celém světě, získává příběh Oběti ještě větší naléhavost, která přesahuje střední a východní Evropu a dodává myšlenkám filmu globální platnost.

Blaško má cit pro žánrové vyprávění, a žánrové řemeslo důmyslně integruje i do svých artových filmů. Oběť překračuje konvenční představy o středoevropském dramatu. Tento společensky angažovaný, ale přitom rozhodně ne mravokárný příběh, nepostrádá údernost sociálního thrilleru, ale zároveň je i hlubokou psychologickou sondou.

Ačkoli je spojování žánrových a artových prvků v jednom filmu součástí Blaškova rukopisu, není jediným, kdo využívá synergie mezi těmito v minulosti oddělenými filmovými formami. Rumunský filmař Mihai Mincan, který svůj celovečerní hraný debut Obzor také poprvé představí v letošní soutěži Orrizonti v Benátkách, se vydal stejnou cestou, i když v odlišném stylu – na rozdíl od Blaška totiž vychází z prostředí dokumentárního filmu. Má za sebou tři dokumentární projekty: Bondoc (o osmdesátiletém rumunském šachovém mistrovi Danu Bondocovi), Emigrant Blues: A Road Movie in 2½ Chapters (kolektivní portrét rumunských emigrantů ve Španělsku) a The Man Who Would Be Free (portrét rumunského filozofa Cezara Mititelu), který Mincan napsal a spolurežíroval se svým dlouholetým spolupracovníkem Georgem Chiper-Lillemarkem (kameramanem filmu Adiny Pintilie Nedotýkej se mě, držitele Zlatého medvěda).

Mincan je v rumunském filmu slibným novým jménem, o čemž svědčí vůbec samotný vznik Obzoru, který je jednou z největších koprodukcí, jakou kdy Rumunsko realizovalo. Na přípravě filmu se podíleli producenti z pěti zemí: Kromě Radua Stancua z rumunské společnosti deFilm na projektu koprodukčně spolupracoval i mladý český producent Mikuláš Novotný ze společnosti Background Films. Dalšími koprodukujícími zeměmi jsou Řecko, Francie a Bulharsko. Finanční podporu poskytlo rumunské Národní filmové centrum a české, bulharské a řecké národní fondy.

Přestože je Novotný pouze na začátku své kariéry, Obzor není jeho první velkou mezinárodní spoluprací. Jako koproducent se podílel i na filmu Nezanechat stopy, polském kandidátovi na Oscara, který byl vloni v Benátkách uveden v hlavní soutěži.

Podobně jako Oběť vychází i Obzor ze skutečného příběhu, který Mincan zpracoval do podoby mrazivého thrilleru. Dva přátelé (jeden z Rumunska, druhý z Bulharska) si chtějí splnit sen a emigrovat do Ameriky. Pouze s malým baťůžkem se zásobami se tajně nalodí na obří kontejnerovou loď směřující na druhou stranu Atlantiku. Bezstarostná nálada je však brzy opustí. Jejich plán se totiž ukáže být v konfrontaci s bezútěšností situace až příliš optimistickým.

Obzor svým motivem riskantního útěku, který symbolizuje přechod do dospělosti, připomíná některé starší východoevropské filmy o dospívání. Jenže v tomto příběhu náhlý radikální obrat v ději změní bezstarostnou atmosféru v boj o život. Dochází k němu, když s černým pasažérem z Rumunska pocítí spřízněnost filipínský lodník a díky stejnému náboženskému vyznání se ho snaží uchránit před nebezpečím. Jeho riskantní rozhodnutí však ohrožuje životy dalších členů posádky. Tchajwanští velící důstojníci jsou totiž plní nedůvěry a nesnesou jakékoliv narušení pořádku.

Kromě samotné drsné události, z níž Mincan čerpal při natáčení Obzoru, se režisér inspiroval i ponurými jižanskými příběhy amerického spisovatele Cormaca McCarthyho. V celém filmu je možné najít paralely s dílem tohoto amerického mistra, jehož romány jsou známé svými pomalu se rozvíjejícími zápletkami, nevyřčenou hrozbou a temnými obrazy.

Na rozdíl od hlavního konfliktu v Blaškově Oběti, v němž proti sobě stojí dvě menšiny, rumunský režisér staví své uprchlické drama na pomoci jedné menšiny jiné. Kamera Mincanova spolupracovníka, Georgea Chiper-Lillemarka, hypnoticky kličkující mezi obrovskými kontejnery a proplouvající klaustrofobickým interiérem plavidla, podtrhuje plíživé paranoidní napětí na lodi, zhmotňuje atmosféru nedůvěry a opovržení a posouvá Obzor do oblasti psychologického hororu.

Mincanova i Blaškova nejnovější díla předznamenávají výrazný posun v kinematografii, jelikož formální změny, kterými čeští filmoví profesionálové přispívají, celkově přesahují středoevropskou a východoevropskou kinematografii. O kvalitě a příslibu do budoucnosti, který tito tvůrci ztělesňují, svědčí i fakt, že oba filmy byly ještě před světovou premiérou zakoupeny renomovanými společnostmi. Oběť zastupuje berlínská společnost Pluto Film, Obzor si vybrala belgická Best Friend Forever.

Jak projít Testem Bechdelové

Letošní Giornate degli Autori, nezávislá paralelní sekce benátského filmového festivalu, představí další očekávaný žánrově laděný snímek z české produkce – psychologické drama Běžná selhání, které je druhým celovečerním filmem maďarsko-rumunské režisérky Cristiny Groșan.

Groșan debutovala filmem Things Worth Weeping For, nenáročným dramatem o mileniálech v krizi. Posléze režisérka navázala trvalejší tvůrčí spolupráci s mladým českým producentem Markem Novákem ze společnosti Xova Film. Novák produkoval její krátký film A tu se zjevil princ a mezitím intenzivně připravoval také Běžná selhání. Druhý film Cristiny Grosan je s rozpočtem 1,3 milionu eur zatím nejnáročnějším projektem, na kterém se jeho společnost podílela.

Film Běžná selhání prošel domácí scenáristickou soutěží Filmové nadace, která uděluje granty nerealizovaným scénářům a upozorňuje na začínající scenáristické talenty. Scenáristka filmu Klára Vlasáková, která je zároveň autorkou původního románu, byla navíc v roce 2018 Filmovou nadací zvolena Hvězdou zítřka. Novák a Vlasáková při spolupráci na projektu hledali režiséra, který by do materiálu vnesl autentický pohled a nejvhodnější kandidátkou se nakonec ukázala být Cristina Groșan, která souhlasila a projektu se ujala.

Film začíná ve městě, kterým otřese záhadný výbuch, po němž zůstanou tři hlavní hrdinky bez střechy nad hlavou. Šedesátnice Hana, která nedávno ovdověla, se snaží žít dál a nad vodou ji drží práce. Třicetiletá matka Silva si potřebuje odpočinout od rodičovských povinností a dospívající Tereza má problém zapadnout mezi vrstevníky, protože má pocit, že je jiná.

Navzdory dystopickému úvodu jsou Běžná selhání zejména introspektivním psychologickým dramatem s prvky rodinného dramatu. Tři vzájemně propojené epizody filmu se zabývají generačními problémy, zpochybňují společenské stereotypy a genderové normy. Uprostřed paniky se každá z postav snaží najít nějaké východisko z krize identity. Běžná selhání je žensky orientovaný příběh o posílení postavení žen, ani ne tak ve společensko-politickém smyslu, jako spíše ve smyslu potřeby seberealizace, kterou pociťuje každá generace.

"Jsem přesvědčen, že film osloví jak návštěvníky festivalů a diváky artových filmů, tak i náročnější mainstreamové publikum," řekl Novák. Ačkoli je film Běžná selhání méně žánrově rozvolněný než Oběť a Obzor a žánrově příbuzný oběma titulům spíš jen formálně, díky dystopickému úvodu a rámování příběhu přesto představuje významný posun od běžného způsobu vyprávění v českém filmu. Film, který napsaly i režírovaly ženy, podkopává genderové konvence, aniž by se stal politickou výpovědí. Nejenže by Běžná selhání obstála ve slavném Bechdel testu, ale zrovnoprávňuje také queer vztahy a staví se proti ageismu – a to je v českém filmu velký skok dopředu.

Na prvním cizojazyčném filmu Cristiny Groșan Běžná selhání se podílí česká společnost Xova Film, italská společnost Rosamont (Marica Stocchi), maďarská Laokoon Filmgroup (Judit Stalter), která produkovala i celovečerní debut režisérky, a Zuzana Jankovičová a Monika Lošťáková ze slovenské společnosti Super Film. Projekt získal podporu Státního fondu kinematografie, Eurimages, maďarského Národního filmového institutu, Ministero della Cultura (MiC), slovenského Audiovizuálního fondu, Nadačního fondu Praha ve filmu, Audiovizuálního fondu Friuli Venezia Giulia, Plzeňského kraje, Regione Lazio a Filmové nadace a vzniká ve spolupráci s ARTE G.E.I.E.

Groșan a Vlasáková pokračují v tvůrčí spolupráci pod záštitou Xova Film. V současné době pracují na celovečerním projektu Nejpilnější z nás, který se odehrává v korporátním prostředí pojišťovny, kde má automatizace drasticky snížit počet lidských zaměstnanců. Příběh sleduje dopady tohoto rozhodnutí během jediného dne.

První český interaktivní VR film

Součástí letošního programu benátského festivalu je také unikátní příspěvek českého audiovizuálního průmyslu, kterým je immerzivní vyprávění. Češi úspěšně překračují hranice tradiční kinematografie směrem k epizodické tvorbě, online krátkometrážnímu obsahu a můžou se také pochlubit vzkvétajícím trhem s videohrami. Řada českých produkčních společností také experimentuje s alternativním audiovizuálním obsahem pro galerie a umělecké instalace a immerzivní 360stupňovou fulldome filmovou projekcí. O úspěšnosti těchto experimentů svědčí i uvedení prvního českého interaktivního virtuálního filmu v letošním ročníku Venice Immersive, speciální soutěžní sekci festivalu věnované inovacím v oblasti způsobu vyprávění a nových médií. Je jím Tmání Ondřeje Moravce.

3D dokument vytvořený pomocí počítačové animace, jejíž autory jsou Alice Krajčířová a Ondřej Moravec (který se také ujal režie), je Moravcovou autobiografií, v níž rovněž zosobňuje ústřední roli. Tmání zprostředkovává jeho zkušenost s depresemi, kterými trpí od puberty, a nabízí divákům možnosti, jak se s touto poruchou vyrovnávat. Moravec provází diváky rozmanitými imaginárními krajinami, sděluje pocity, které prožíval během své první depresivní příhody na univerzitě, i záchvatů, kterými od té doby trpí v běžném životě.

Film se odehrává ve 360stupňovém rozhledu a umožňuje divákům zasahovat do virtuálního světa hlasem nebo dotýkáním se některých objektů. Producentkou projektu je Hana Blaha Šilarová z české společnosti Frame Films, koproducenty jsou německá NowHere Media a české kreativní studio Brainz Immersive, které má už s tvorbou XR předchozí zkušenost – z projektu virtuální prohlídky jaderné elektrárny Temelín.

Film Tmání získal grant od společnosti Unity Technologies, podporu od Státního fondu kinematografie, nadačního fondu Filmtalent Zlín a fondu Medienboard Berlin-Brandenburg. Po premiéře na Lidu bude k vidění v galeriích a na filmových festivalech a bude také dostupný online pro každého, kdo má VR headset. Ondřej Moravec již pracuje na pokračování filmu s názvem Světlá chvilka, které vznikne ve spolupráci s klinickými psychology a bude sloužit jako terapeutický nástroj: "Pacienti budou vstupovat do virtuální reality, objevovat a přetvářet v ní krajiny své mysli, a tím ji harmonizovat. "

Zlatá klasika paranoidního thrilleru

Poklady nejen československé kinematografie stále nalézají nový život. Sekce Venice Classics se snaží tento trend podpořit a představuje zásadní filmová díla jednotlivých zemí novým generacím cinefilů. Po Siréně Karla Steklého, Extázi Gustava Machatého, Černém Petrovi Miloše Formana a Pytli plném blech Věry Chytilové se letos na Lidu dočká slavnostního uvedení další český film – Ucho Karla Kachyni, které režim v roce 1970 zakázal.

Ucho je jedním z plodů dlouholeté spolupráce scenáristy Jaroslava Procházky a režiséra Karla Kachyni, kteří společně vytvořili 13 filmů. Většinou šlo o dramatické příběhy, jejichž protagonisté se nacházeli v těžké životní situaci. Na rozdíl od konvencí socialistického realismu, které prosazoval komunistický režim, se tito tvůrci zaměřovali na komornější příběhy na pozadí velkých událostí. V případě Ucha je to příběh manželů, jejichž vztah se rozpadá v době čistek v komunistické straně. Výroba filmu Ucho začala po sovětské invazi do Československa, 20. srpna 1968. Cenzura ho však ihned po dokončení zakázala a film nebyl nikdy uveden v kinech.

V Uchu vyvolávají Kachyňa a Procházka až hmatatelný pocit ohrožení a strachu, když se společně s komunistickým funkcionářem Ludvíkem (Radoslav Brzobohatý) dozvídáme o zmizení jeho kolegů, s nimiž spolupracoval na projektu, který se nesetkal s kladným přijetím stranických špiček. Napjatá situace vyvrcholí večerem, kdy se Ludvík a jeho žena (Jiřina Bohdalová) ve snaze vyhnout se odposlouchávacímu zařízení (v českém slangu "uchu"), které u nich nastražila strana, přesouvají po bytě z jedné místnosti do druhé a ve stínu hrozícího zatčení a trestu se zamýšlejí nad svým životem a vztahem.

Ústředním tématem filmu je samozřejmě to, jaké to je žít v neustálém strachu z autoritářského režimu. Kachyňův osobitý, expresivní styl, který se vymyká dobovým estetickým konvencím, umocňuje intenzitu paranoidní atmosféry. Kritika ho srovnávala s Romanem Polanskim a poukazovala také na paralely s filmem Edwarda Albeeho Kdo se bojí Virginie Woolfové? a s dílem Franze Kafky. Ucho mělo oficiální premiéru na velkém plátně až po sametové revoluci, na filmovém festivalu v Cannes v roce 1990, kde soutěžilo o Zlatou palmu.

Restaurovaná verze filmu byla vytvořena z digitalizovaných negativů původního filmu a magnetických mixážních zvukových pásů, které byly uloženy v Národním filmovém archivu. Digitálního restaurování se ujal tým MFF Karlovy Vary ve spolupráci s NFA, Státním fondem kinematografie, UPP a Soundsquare.

Czech Film Center

oddělení Státního fondu kinematografie pro propagaci české kinematografie v zahraničí

Email: info@filmcenter.cz

Kontaktujte nás