Dokončovaný film Tancuj, Matyldo s velkými herci Karlem Rodenem a Reginou Rázlovou vypráví o komplikovaném vztahu muže a jeho matky a hraje v něm roli Alzheimerova choroba. Otevíráte ho dlouhým, velmi dynamickým záběrem. Jak jste s režisérem Petrem Slavíkem vymýšleli vizuální koncepci?

Je to točené hlavně z easyrigu, což je něco mezi steadicamem a ruční kamerou. Dodává to do filmu určitý nepokoj a zároveň věrohodnost, autenticitu. Pak jsem společně s Petrem vybíral místa, kde se kamera uklidní, čímž se akcentuje energie vyvěrající z postav, zevnitř obrazu. Byla to v každém ohledu vyvážená týmová práce.

Překáží vám, když vám do práce mluví herci?

Nevnímám film jen z výtvarné stránky, je to živý organismus a o hercích je v první řadě, protože oni ty lidské příběhy interpretují. Což ale neznamená, že bych slevoval ze svých představ. Nakonec to stejně bývá tak, že i po sebelepší přípravě přijdeme ráno na plac a například Karel Roden celou scénu změní tím, že se v ní rozhodne sedět, místo aby chodil, a až pak nečekaně vstane, nebo ne. Potřebuje si prostor scény zažít, ohmatat. I paní Rázlová přesně ví, co chce a jak má vypadat, včetně makeupu a kostýmů. Je proto důležité být ve střehu a hlídat kontinuitu děje. Ale v tomhle jsem flexibilní, nemám s tím problém.

Tancuj, Matyldo patří mezi filmy, na nichž jste spolupracoval se svou ženou, kostýmní návrhářkou Katarínou Štrbovou Bielikovou. Jak vaše spolupráce funguje?

Katarína má největší zápřah před natáčením: absolvuje debaty s režisérem, kameramanem, architektem a maskérem, řídí kostýmové zkoušky, řeší, aby seděly barevné tonality, která postava má být vypíchnutá a která naopak splynout s prostředím... Na plac pak chodí víceméně už jen kontrolovat, jestli je všechno v pořádku. A tam mám hlavní část práce zase já.

Výtvarný proces filmu sahá od výběru lokací až po digitální postprodukci. Účastníte se všech jeho fází?

Musím u filmu být od začátku do konce. Například u retrofilmů se musí zvolit hranice, co se ještě dá natočit v reálu a co už se udělá v postprodukci, o tom se v týmu vedou velké debaty. Pracuju teď třeba na filmu Nepela, který se odehrává kolem mistrovství světa v krasobruslení v Bratislavě v roce 1973 – a ten stadion, kde se konalo, už neexistuje. Takže asi někde v Praze natočíme led, kterého se filmový Nepela dotýká bruslemi, mantinely a možná staré reklamy na nich, to bude reál. Ale už z mantinelů se například musejí odmazat moderní ochranná skla a zbytek tribun se dodělá v postprodukci.

Ondrej Nepela byl vynikající slovenský krasobruslař s tragickým životním osudem. Jak bude film o něm vypadat?

Nepela stihl v roce 1972 vyhrát mistrovství Evropy, světa i olympiádu v Sapporu. A tenhle film se odehrává během čtyřiadvaceti hodin na mistrovství světa následující rok. Mám tenhle koncept dobovek rád, kdy se podaří osobnost člověka koncentrovat do krátkého časového období, ale ne vždy to jde. Půjde o univerzální příběh člověka, který se dokázal z ničeho vypracovat v obrovskou hvězdu, i díky trenérce Hildě Múdré. Je stejnou legendou jako v Česku Zátopek, přesto máte na Slovensku dnes pocit, jako kdyby nikdy neexistoval. Nepela byl gay, proto ve filmu hraje důležitou roli i téma přijímání jinakosti, které je v dnešním Slovensku palčivé a zneužívané populistickými politiky.

Palčivých míst slovenské historie se dotýká i projekt Ema a smrtihlav, ve kterém maďarská vdova Marika ukrývá během druhé světové války poblíž Bratislavy židovského chlapce...

Ano, se skvělou herečkou Alexandrou Borbély. Pro mě je tento projekt srdcová záležitost, začal jsem ho vyvíjet ještě se spisovatelem a filmařem Peterem Krištúfkem, než v roce 2018 tragicky zemřel. Po něm se režie ujala Iveta Grófová, což je skvělá volba: hodně v příběhu zdůraznila ženský prvek. Téma filmu je o to silnější, že jsme se s nacistickou minulostí Slovenska ještě do teď nevyrovnali, máme dokonce fašisty v parlamentu. Natáčení hodně komplikoval covid, ale naštěstí už máme všechno „v kufru“ a čeká nás velká postprodukce.

Filmů odehrávajících se v minulosti jste natočil řadu: Šarlatána, Masaryka, Hořící keř, Skleněný pokoj... Nebojíte se, že se v nich začnete opakovat?

Mám spíš jiný problém. Někdy si říkám, jestli netočíme zbytečné filmy. Téma druhé světové války se pořád zpracovává v naději, aby se ty hrůzy už nikdy neopakovaly – a najednou za rohem vybuchne Putinova válka, ještě zákeřnější v tom, že je provázená totální lží, že fašisti jsou ti druzí. Ale pak se ráno vzbudím a cítím, že to nemůžu vzdát, protože stejně nic jiného neumím. Snažím se zkrátka historická témata zpracovávat tak, aby to nebyly jen dobovky uvízlé v minulosti, ale měly co nejvíc přesah do současnosti. Všemi prostředky se snažím podprahově akcentovat, kudy cesta nevede... Že ještě Evropa drží pohromadě, je možná signál, že všechno to snažení snad není marné.

Dalším vaším nedávným projektem je Zešílet, které se odehrává v současnosti včetně doteků covidu. Pro jeho režisérku, dokumentaristku Zuzanu Piussi, jde o celovečerní hraný debut pro kina, podobně jako Tancuj, Matyldo pro Petra Slavíka. Jste známý tím, že s režiséry spolupracujete dlouhodobě, třeba s Martinem Šulíkem nebo Vladimírem Michálkem. Baví vás zkoušet nové spolupráce?

Je to vždycky čerstvý závan. Vladimír někde řekl, že už se známe tak dobře, že spolu při práci komunikujeme často mimoverbálně, skrze signály, jako delfíni. U nových spoluprací je potřeba všechno vykomunikovat od začátku, což je pro mě svým způsobem taky ozdravné: dostávají se ke mně nové podněty, otevírají se další obzory.

Se svým „dvorním režisérem“ Martinem Šulíkem jste v roce 2022 natočil film Kůň. Byl pro vás něčím nový?

Byl natočený téměř celý v ateliéru. Nic takového jsem předtím nezažil. Děj se odehrává v jednom bytě, který si architekt František Lipták mohl dovolit postavit ve studiu Slovenské televize. Mohli jsme si nerušeně hrát se světlem a s atmosférami. Točit ve skutečných bytech má svoje výhody, jsou tam třeba autentické patiny a materiálová opravdovost, ale často si z vás dělá legraci slunce, zaleze za oblak, když to nejmíň potřebujete, a podobně. Musíte řešit, co točit přes den a co v noci. Ve studiu máte v tomhle úplnou svobodu. Realitu vytváříte kompletně nanovo, jako bůh... (smích)