Co obnášela vaše práce na adaptaci Hany?

Bylo mi asi 23 let a neměla jsem žádné zkušenosti s prací na celovečerním filmu, když jsem přijala nabídku adaptovat Hanu. Takovou příležitost neodmítáte. Mým úkolem bylo upravit existující scénář režiséra Milana Cieslara tak, aby tři hlavní ženské postavy – Anna, Mira a Rosa – více vynikly. Scénář jsme dokončili, na čtvrtý pokus jsme získali podporu Státního fondu audiovize a nyní po pěti letech vývoje čekáme na první klapku.

Holocaust je častým tématem. Čím je Hana jiná?

Hana se zabývá i dalšími tématy a zachycuje historické události, jako bylo bouřlivé předválečné období či epidemie tyfu v 50. letech ve Valašském Meziříčí. Druhá světová válka a holokaust jsou v umění často nadužívaným pozadím, které má jen dodat váhu jinak banálnímu příběhu. Hana jde jinou cestou. Ukazuje rodiny poznamenané nejen válkou a vnějšími událostmi, ale i vztahy mezi jejich členy. Román také reflektuje tehdejší postavení žen, které byly často uzavírány do romantických představ – „vdám se za vojáka, budeme mít děti a budeme šťastní“. Jako by nic jiného neexistovalo. Postavy v Haně mají tak málo možností, že je ani nenapadne volit jinak – a to často vede k tragickým následkům.

Adaptace Žítkovských bohyní je stále v rané fázi. Jak se liší od Hany?

Žítkovské bohyně i Hana se věnují historickým tématům z ženské perspektivy. Zatímco Mornštajnová vypráví přímočaře, Tučková proplétá dvě časové roviny a výrazně čerpá z historických materiálů. Hana je poutavé a napínavé čtení a adaptace je relativně snadná. Žítkovské bohyně jsou mnohem složitější a těžko se adaptují; dlouho jsem hledala správný způsob. Přesto pro mě znamenají hodně – je to má druhá spolupráce s režisérem Damiánem Vondráčkem, s nímž jsem pracovala na seriálu Pět let. Od začátku také spolupracuji s kolegyní a blízkou kamarádkou Hanou Neničkovou. Je intenzivní, ale krásné pracovat s lidmi, které mám ráda a respektuji.

Pracujete samostatně i v týmech, na původních projektech i adaptacích. Co vám vyhovuje nejvíc?

Rozhoduji se podle materiálu. Přirozeně upřednostňuji samostatnou práci na vlastních osobních projektech. U zakázek mi nevadí dělit se o práci s dalšími autory. Kreativní dialog může výsledek výrazně zlepšit. Třeba s Hanou Neničkovou se dokonale doplňujeme. Jsem realistka, možná až skeptička, a při práci bývám velmi přímočará. Hanka je víc žánrová a její krátký film Za polem vychází z folkloru, díky čemuž jí byla nabídnuta spolupráce na Žítkovských bohyních.

Vydala jste dva romány – Stehy a Svatá – a loni jste získala Film Foundation Award za scénář Spící, o malířce Toyen. Jak se rozhodujete, pro jaké médium se téma hodí?

Každé téma si říká o trochu jiné médium. Neříkám, že některé moje scénáře by nemohly fungovat jako knihy nebo naopak, ale knihy mají výhodu v tom, že přinášejí uspokojení rychleji. U filmů a seriálů je tolik okolností a lidí, že se projekt kdykoli může rozpadnout. U knihy je to na vás – zda ji stihnete dopsat – a držet ji v ruce je silná dávka kreativního dopaminu.

Hana i Žítkovské bohyně byly už jako knihy mimořádně populární, takže mají potenciál i jako adaptace. Češi milují retro. Čím to podle vás je?

Nevím přesně, ale v této fázi kariéry si uvědomuji, že nestačí, aby postavy „jen procházely dějinami“. Materiál musí obstát sám o sobě a nesmí stát pouze na historickém pozadí. V literatuře i filmu existuje pojem „Auschwitz Pop“ – označení pro díla, která holokaust zobrazují jen skrze klišé: oholené hlavy, sexuální násilí, hlad, chlad, komíny atd. Česká literatura a kinematografie mívají tendenci k jednoduchosti – často od začátku víte, kdo je hodný a kdo zlý, a žádné zvraty vás nepřekvapí. To mě nezajímá. Zároveň mě historická témata vždy fascinovala a nechci se jich vzdát jen kvůli stereotypům a klišé. I proto jsem napsala Svatou. Chtěla jsem dokázat, že u nás stále existuje historická próza psaná ženami o ženách, a že lze s historickými tématy pracovat originálně, bez neustálého opakování traumat.

O čem je váš projekt Potratářka?

Je to můj původní scénář, díky kterému mě před pěti lety pozval Vratislav Šlajer do produkční společnosti Bionaut. Nyní pracuji v jejich writers’ roomu na druhé řadě seriálu Záhadné případy a s Petrem Koubkem připravuji podcast o scenáristice Dopsáno. Potratářka je horor z období první republiky (1918–1938). Žena, která provádí potraty, je obviněna z usmrcení z nedbalosti poté, co jedna z jejích pacientek zemře. Ukryje se v tajemném klášteře, kde však nežijí jen jeptišky. Scénář je v konečné verzi a řešíme možnosti koprodukce.

Ve vašich oceňovaných seriálech TBH a Pět let jste se věnovala současným tématům, jako je násilí ve školách nebo souhlas. Pracujete teď i na něčem nehistorickém?

Nedávno na Radio Wave vyšla moje audiokniha Tohle musí být ten den. Je to sbírka povídek na téma sebevraždy. O sebevraždě se u nás moc nemluví a panuje kolem ní stigma, ale já se jí v určité míře věnuji v obou svých knihách. Myslím, že v dnešní turbulentní době je užitečné o sebevraždě a sebevražedných lidech mluvit a pomáhat destigmatizaci.

Holocaust, perzekuce za komunismu, potraty, sebevražda. To jsou všechno těžká témata. Neláká vás komedie?

Rozhodně ne, a můj smysl pro humor by publikum stejně neoslovil – neumím být v psaní vtipná. Samozřejmě se může zdát, že tato témata jsou depresivní, ale vždy v nich je jiskra naděje, šance na lepší život. „Depresivní“ materiál často vytváří dojem, že když se vám stane něco strašného, musí být zbytek vašeho života také strašný. Nesouhlasím. Když jste na konci sil, musíte v sobě najít sílu bojovat dál. Ze dna se dá znovu odrazit.