Zuzana Pokorná ve svém článku Rok vdovy (časopis Respekt 34/2014) popisuje prvních dvanáct bouřlivých měsíců vdovství. Její deníkové vyprávění, prodchnuté upřímností a hlubokými emocemi, se vyznačuje krátkými větami, v nichž se mísí překvapení, šok, nedůvěra a cynické postřehy o byrokracii a reakcích společnosti. Přináší nezkreslený obraz drsné reality spojené se ztrátou životního partnera a popisuje emocionální bojiště pozůstalých a společenské mechanismy, které provázejí první rok vdovství. Toto strhující vyprávění zaujalo českou dokumentaristku Veroniku Liškovou, jejíž původní záměr natočit podle článku dokumentární film se postupně přetavil v hraný projekt.

Lišková společně se scenáristou Eugenem Liškou vytvořili scénář inspirovaný nejen poutavými deníky Pokorné, ale také příběhy svých přátel a příbuzných a rozsáhlým výzkumem. Umnou kombinací reality s fikcí dosáhli přirozené spojení skutečných situací a fabulace. V roce 2018 získal jejich scénář hlavní cenu v soutěži Filmové nadace. Rok vdovy je svědectvím o odvaze a houževnatosti pozůstalých, zrcadlem nevyslovených pravd o smutku a osamělosti.

Vdovství bez příkras

Po nečekaném úmrtí manžela se Petře rozpadne celý svět a ocitne se v roli vdovy. Její zármutek ještě znásobuje příval administrativních povinností, které přináší život v 21. století – od správy bankovních účtů, hypoték a půjček až po jednání s komunálními službami. Její snaha udržet si stabilitu v tomto kafkovském byrokratickém labyrintu uprostřed spirály existenční nejistoty se stává klíčovým bodem vyprávění.

Film, stejně jako příběh Zuzany Pokorné, přináší nezkreslený pohled na náhlou ztrátu blízkého člověka a psychické následky, které přináší pozůstalým. Autorka odmítá romantizující pohled na zármutek a k tomuto tabuizovanému tématu přistupuje s upřímností a respektem. Uzdravení popisuje jako chaotický a nepředvídatelný proces, jehož součástí je zoufalství, zmatek, a dokonce i nečekaný humor.

Nový pohled

Intimní popis hluboce lidské zkušenosti v příběhu Roku vdovy, který je vyprávěn téměř výhradně z Petřiny perspektivy, staví diváky přímo do její reality a přináší intimní portrét její citové stability tváří v tvář ztrátě. Film zachycuje smršť emocí, které Petra prožívá: izolaci, zmatek, chvíle hlubokých úvah i malá vítězství. Důsledné zaměření na Petřinu perspektivu poskytuje nefiltrovaný pohled na realitu vdovství, bez zaužívaných klišé. Ačkoli jsou smutek a praktická realita ztráty ústředním tématem příběhu, podle režisérky filmu se dramatický oblouk netýká jen přijetí vdovství. Film mapuje první rok Petřina vdovství a její proměnu od truchlící vdovy k nezávislé ženě, která si po nepředstavitelné ztrátě znovu nárokuje právo na vlastní život.

Rok vdovy však není pouze Petřiným příběhem. Toto mezigenerační psychologické drama rozšiřuje příběh o postavy Petřiny dcery Dominiky a její tchyně, které filmu dodávají větší hloubku. Jejich role dokumentují, jak se zármutek šíří celou rodinou a komunitou, přičemž jej může každý prožívat jinak, často velmi složitě.

Vdovství pod mikroskopem

Lišková, známá svým citlivým zkoumáním společensky závažných témat, zaujala v roce 2015 na Berlinale svým odvážným celovečerním dokumentárním debutem Danielův svět (2014) který představil kontroverzní koncept "hodného pedofila". Ve své dokumentární tvorbě, která často vychází z autentických lidských prožitků, Lišková nejenže zpochybňuje společenské normy, ale zároveň projevuje hlubokou empatii vůči svým postavám – přičemž se zaměřuje na marginalizované skupiny i méně pochopené aspekty společnosti.

Její nejnovější dokument Návštěvníci (2022), který měl premiéru na prestižním filmovém festivalu v Locarnu, rozšiřuje jedinečný vypravěčský styl Liškové. Kombinuje každodenní úvahy hlavní hrdinky, výsledky výzkumu, videodeníkové záznamy a rozhovory s místními obyvateli a nezaujatě a bez předsudků tak zkoumá složité otázky, jako je globalizace, udržitelnost a latentní xenofobie.

Přechod od dokumentárního k hranému filmu považuje režisérka za přirozený vývoj, již dříve ve své tvorbě kombinovala postupy obou žánrů. Ve svém hraném debutu dále rozvíjí svůj autorský styl a využívá dokumentární metodiku k intimnímu pozorování hlavní hrdinky, dosažení větší subjektivity a hloubky vyprávění.

Připravované psychologické drama, využívající minimalistický styl sociálního realismu, se vyznačuje strohým vizuálem a tlumenými barevnými odstíny, které odrážejí myšlení hlavní hrdinky, a také upřednostňováním ticha a přirozeného zvuku okolí, které podtrhuji pocit izolace a zvyšují emocionální hloubku a autenticitu zobrazení samoty.

Film je rozdělen do několika částí, které odpovídají ročním dobám, a zobrazuje tak plynutí času a postupující smutek hlavní hrdinky. Toto sezónní členění symbolizuje různé fáze truchlení, zdůrazňuje nelineární a cyklickou povahu zármutku a dodává vyprávění univerzálnost. Lišková přiznává, že se v jejím filmu prolínají dva přístupy, které čerpají z jednozáběrových scén filmu Dva dny, jedna noc Luca a Jeana-Pierra Dardennových a z imerzivní práce s obrazy přírody ve filmu Naomi Kawase Les Truchlení. Lišková se do realismu snaží včlenit více vizuální poezie, což se jí daří díky subtilní prací talentovaného mladého kameramana Dušana Husára s ruční kamerou (Citlivý člověk, BANGER.).

Představitelka hlavní postavy, Pavla Beretová (Atlas ptáků), vnáší do ústřední role ovdovělé Petry své osobní zkušenosti, podílí se na scénáři a podává přesvědčivý herecký výkon. Začínající herečka Julie Šoucová (Amerikánka) ztvárňuje dceru hlavní hrdinky Dominiku a role tchyně se ujímá Zuzana Kronerová (Bába z ledu). Lišková do svého filmu obsadila divadelní herce, kteří mají civilnější herecký projev, a také neprofesionální herce – pro jejich jedinečnou autenticitu.

Osvobozené vdovství

Film Rok vdovy, který původně vznikal pod hlavičkou Artcam Films, se kvůli předčasnému úmrtí producenta Artemia Benkiho musel přesunout do jiné produkce. Do hry vstoupila Kristýna Michálek Květová ze společnosti Cinémotif Films, která produkovala Návštěvníky a pracuje také na připravovaném projektu Liškové Moje druhé skvělé já, a projekt dovedla k realizaci. Vyprávění o třech generacích žen, které se vyrovnávají se zármutkem, Květovou oslovilo a věří, že film může prolomit některá společenská tabu a podnítit zajímavou diskusi o péči o sebe a své duševní zdraví, zejména u starší generace.

Film vzniká v třínárodní koprodukci. Podílí se na ní slovenský režisér Peter Kerekes a slovenská producentka Anna Mach Rumanová ze společnosti Peter Kerekes Film (107 matek) a chorvatská producentka Miljenka Čogelja ze společnosti Pipser (Safe Place). Film získal finanční podporu Státního fondu kinematografie (celkem 9 300 000 Kč), slovenského Audiovizuálního fondu, Chorvatského audiovizuálního centra a také Plzeňského a Ústeckého kraje.

Hlavní natáčení, které je rozvrženo do čtyř ročních dob, bude probíhat ve třech fázích a bude se natáčet na exteriérových lokacích. Produkce by měla skončit v lednu 2024, hrubý střih je naplánován na březen/duben 2024 a postprodukční finalizace na léto 2024. Květová jedná o možném partnerství s veřejnoprávními vysílateli v České republice a na Slovensku a aktivně hledá distributory na americkém trhu, stejně jako další distribuční partnery. Probíhá výběr  sales agenta pro mezinárodní práva. Cinemart a Filmtopia budou mít pod sebou domácí, respektive slovenskou kinodistribuci.

Tak jako předchozí filmy Veroniky Liškové, je i Rok vdovy kritikou určitých společenských postojů. Květová a Lišková se snaží vyvolat společenskou změnu a přispět k lepšímu pochopení zármutku. Navazují tak na poselství oceňovaného dokumentu Adély Komrzý Jednotka intenzivního života. Tvůrkyně také spolupracují s českými nevládními organizacemi, které nabízejí podporu pozůstalým.

"Rádi bychom ve spolupráci s autorkou deníků, Zuzanou Pokornou, vytvořili vzdělávací kampaň, která by poskytla praktický návod, jak se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, a to jak po psychologické, tak po byrokratické stránce," vysvětluje režisérka.

Tvůrci filmu Rok vdovy si kladou za cíl zobrazit nefalšované lidské emoce a provést diváky složitou cestou zármutku až k přijetí a znovuzrození. Film je oslavou lidské nezlomnosti a vítězství sebepoznání nad zoufalstvím a naplňuje tak společenské poslání přijmout zármutek jako přirozený lidský stav.